
Tvůrčí psaní na konci května si přímo koleduje o prozkoumání tématu Láska, která může mít tisíce různých podob – romantická, zakázaná, toxická, mateřská… A zároveň jsme toto téma zkoušeli tvořit v různých malých literárních formách. Dnes vám se svolením přináším texty, které v Cafe Veritas 30. 5. napsal Chris Sádovský.

Prvního Máje
Procházím třešňovou alejí
Růžové kvítky padají na zem
Lehké ve vánku jako slzy
Třísnící můj obličej
Je prvního Máje
Ptáci zpívají ve větvích
A slunce hladí svými paprsky
Všechno živé, co je na dosah
Stíny pronásledují mé kroky
Šlapou mi na paty
A já se topím
Ve vzpomínce na tvé oči
Kolik dní a nocí
Musím ještě čekat
Na tvou lásku
Až staneš ve dveřích
Mikropovídka
Lesní cesta. Šumění listí, zpěv ptáků a svit zapadajícího slunce. Jde se mi lehce. Moje kroky nic nebrzdí ani nežene kupředu. Procházím se a pomalu se smráká. Tma i její intriky mi strach nenahánějí, normálně ne. Ale dnes si všímám, jak na sebe stromy začínají brát cizí podoby. Jen mírně zrychlím krok a dívám se přímo před sebe, na cestu, co vede zpět k mému domu. Zastavím se, když v dálce spatřím strom, nebo snad stín, který až moc připomíná tebe: tvoje nohy, vyčkávající, nehybné; tvůj trup a tvoje ruce, na které si jen matně vzpomínám; tvůj obličej, na který si v duchu doplňuji tvoji pusu, nos a oči. Zrychlí se mi dech i krok, běžím směrem k tobě, ale když vzhlédnu zpět na místo, kde jsem tě viděl, stojí tam jen starý strom, na kterém houká sova. Zaslepený slzami doběhnu domů. Rozsvítím světlo, sednu si ke stolu a až po chvíli si všimnu dopisu ležícího na parapetu pootevřeného okna. Mohl by být snad od tebe?
Dialog
„Víš, že je to hřích? Že to není správné?“
„Cítíš se tak, když jsi se mnou, že děláš něco špatného?“
„Ne…, ale…“
„Na ničem jiném nezáleží. Nezatěžuj se něčím, co nemůžeš změnit.“
„Můžu se snažit víc, potlačit to, začít od znova.“
„Vážně bys to chtěl?“
„Jak to, že je pro tebe všechno tak jednoduché? Ty se nebojíš? Nemáš výčitky? Nechceš se změnit a být šťastný?“
„Ne vždy to tak bylo. To, co teď vidíš, je jenom krátký moment, kterému předcházely roky zpovídání a trestání se. Tak moc jsem se chtěl změnit! Ale postupně mi docházelo, že pokud chci někdy být opravdu šťastný, musím jít za tím, co chci, ne za tím, co svět říká, že je správné.“
„Nevím… Všechno je to tak složité. Nejraději bych před tím vším utekl, někam daleko.“
„Chápu. Alespoň na to nejsi sám.“
„Alespoň mám tebe.“