
Už jsem si toho všimla mockrát. Když něco udělám s představou, že by mi to mohlo přinést novou zakázku na konkrétní službu, většinou se nic nestane. A pak, o pár dní později, přijde e-mail od člověka, kterého vůbec neznám, s poptávkou na korektury nebo pomoc s knihou.
A já přemýšlím, jak se ke mně dostal? Reklamu si neplatím ani nejsem ve sdílení moc konzistentní.
Nedávno jsem například aktualizovala svůj profil na portálu Na volné noze. Říkala jsem si, že když už jsem se do toho pustila, třeba se někdo ozve. V tom čase mi přišlo hned několik poptávek, jenom nevím, jestli některá z nich právě tímto kanálem. Ty, o kterých vím, se ke mně dostaly z úplně překvapivě jiných směrů.
Tohle se mi děje vlastně docela často. Vytvořím událost na sociálních sítích a někdo se ozve kvůli knize. Napíšu článek o kurzu tvůrčího psaní a přijde poptávka na copywriting. Přidám příspěvek o něčem, co s knihami na první pohled vůbec nesouvisí, a za pár dní mi někdo napíše: „Dostala jsem na vás doporučení. Prý pomáháte lidem s jejich knihami.“
A já si říkám, odkud to ten člověk vlastně ví?
Někdy to zjistím. Někdy ne. A čím déle píšu a lektoruju, tím víc mám pocit, že moje práce na internetu vytváří jakousi síť drobných stop. Některé z nich jsou vidět hned, jiné zůstávají dlouho bez odezvy. Člověk něco zveřejní a má pocit, že se nic neděje.
Jenže někdo si přečte článek. Někdo jiný si uloží příspěvek. Někdo narazí na můj web při hledání úplně jiné věci. Někdo si na mě vzpomene za půl roku nebo za tři, protože jeho kamarádka právě začala psát knihu.
A pak jednoho dne přijde zpráva: „Chtěla bych se zeptat, jestli byste mi mohla pomoct s knihou…“ A najednou je tu nový příběh.
Myslím, že právě u psaní je tohle obzvlášť zajímavé. Knihy jsou totiž dlouhodobá a složitější záležitost. Člověk může o své knize přemýšlet několik let, než se odhodlá někoho oslovit. A já většinou na začátku netuším, jestli svůj rukopis dotáhne do vítězného konce. Někdy přijdou sabotéři, někdy finanční starosti a část rukopisů zůstane pohřbena u mě v počítači.
Někdy to může být ale naopak – nečekaně jde všechno jako po másle, rozjedou se úžasné nápady a za pár týdnů je na obzoru krásná knížka. Jako právě teď. Když se sejdou dva Berani, tak to prostě lítá. Milým bonusem je pro mě spolupráce s „mým“ grafikem, kterou jsem si už dlouho přála. A pozvání na křest na místo, které mě už taky několik let láká.
Vůbec tedy nemusí platit, že tento článek přinese dnešní poptávku. Možná spojení za měsíc. Možná za rok. A možná nepřinese žádnou konkrétní spolupráci nikdy. Jen někomu zůstane v hlavě moje jméno. A i to může být důležité.
Čím víc se v tomto světě pohybuji, tím méně věřím na jednoduchou rovnici „něco zveřejním → někdo se ozve“. Spíš mi připadá, že člověk dlouhodobě pokládá malé kamínky.
Článek. Příspěvek. Web. Profil. Přednáška. Workshop. Online kurz. Rozhovor. Doporučení. Kniha.
A nikdy přesně nevím, po kterém z nich ke mně někdo přijde.
Možná je to trochu frustrující pro někoho, kdo by chtěl mít marketing pěkně naplánovaný v tabulce. Udělat A, potom B, následně C a z toho bude D, tedy nová zakázka.
Jenže ono to tak nefunguje. A vlastně jsem za to ráda. Nebavilo by mě to.
Protože kdyby všechno fungovalo podle přesného plánu, přišla bych o spoustu překvapení. O lidi, které bych jinak nepotkala. O příběhy, které bych jinak nečetla a nezažila. O rukopisy, o nichž bych vůbec nevěděla, že někde existují, nebo by vůbec nevznikly.
Takže už vlastně tolik neřeším, odkud přijde další kontakt. Snažím se jen být vidět tam, kde být vidět chci. Psát o tom, co mě baví. Mluvit o své práci. Sdílet to, co považuji za užitečné.
A pak už to nechávám na náhodě. Protože cesty psaní jsou nevyzpytatelné. A právě proto mě pořád baví po nich brouzdat.
A kde se nacházím právě teď?
Už několikrát jsem byla na Novém Zélandu s rukopisem Snít nestačí, Musíš letět! Právě ho předávám grafikovi.
V pralese, kam se dostane asi málokdo a autor to umí barvitě přiblížit.
Na skok v Řecku a těším se na pokračování příběhu.
Na začátku minulého století ve hře.
A taky připravujeme v Kustodu velký online kurz Anatomie knihy