Slunečný den s nádechem Itálie a super čtivými hotovými texty

Tentokrát jsme se sešli ve velmi malém počtu, ale nechtěla jsem lákat na slevy a ukázkovou lekci, přišlo mi to nefér vůči přihlášeným. Ostatně mám radši menší skupiny a i tentokrát se to vyplatilo, vznikly kvalitní hotové texty, protože jsme měli na všechno víc prostoru a klidu. S Lenkou jsme probraly moje nové programy s krátkými texty, kterých se účastní. Opravdu je to úplně jiné, než když píšete knihu a často dojde dech, vyprchá motivace, přeperou vás sabotéři. Tady naopak vás zaplavují hormony štěstí z dokončeného úkolu, na který vám stačí pár minut kdekoli. Chris by zase překvapený, že napsal něco úplně jiného než obvykle.

Další setkání s tvůrčím psaním v Café Veritas proběhlo z velké části v novém kreativním koutku právě pro čtení a psaní. Ocenili jsme skvělý nápad Renatky vytvořit krásné útočiště s křesly, kterému vévodí obraz kolibříka od Pavli Very. „Itálie“ začala hned ráno skvělým cappuccinem a příjemnou jazzovou hudbou na pozadí. Na oslavu jsem nám pak nechala připravit prossečko s dračím ovocem a k obědu jsme si pochutnali na pravé neapolské pizze z neapolské mouky.

Chtěla jsem taky oslavit vydání nové učebnice Jazyk a styl v komunikaci, do které jsem přispěla první a poslední kapitolou o uměleckém stylu a v níž jsem využila věci, které vznikají pro workshopy a na dílnách tvůrčího psaní. O psaní učebnice jsem v Cafe Veritas několikrát mluvila, a proto mi přišlo nejpřirozenější ji tady tak trochu pokřtít.

Co je pro mě ale nejdůležitější, je vždycky to, co se na tomto místě, v Cafe Veritas, děje pravidelně – že si účastníci odnáší dva i více čerstvých hotových textů. A největší překvapení je to pro samotné autory. Z posledního psaní tady mám (zatím) humoristickou povídku od Lenky Juklové:

Dobrovolnický den akademiků

Začal další pracovní den. Dnes se mi moc nechce, takže odkládám tu chvíli, kdy sednu k notebooku. Určitě mám chuť na kafe, takže si nejprve uvařím kafe a notebook mi mezitím pomalu nastartuje. Z kafe se kouří, do nosu mi stoupá příjemná vůně a já se odhodlám konečně něco dělat. Asi napřed vyřídím e-maily, do těch tabulek se mi dnes extrémně nechce. Otevřu poštu, začnu číst první e-mail a málem se poleju kafem. Že já nejdřív nedodělala ty tabulky! Takový nenápadně se tvářící e-mail to byl, vypadal jako ten, co se jen rychle proletí a smaže.

Předmět: Dobrovolnický den

Začínám číst.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

příští pátek je vyhlášen Dobrovolnický den. Jeho cílem je propojit akademickou sféru s pracujícím lidem.

Tvl, cože?! To někdo vyhrabal příručky z padesátých let minulého století a pracující inteligenci jen nahradil akademickou sférou? Kdo to, proboha, psal? No nic, čtu dál.

Proto celé naše pracoviště přihlašujeme na Dobrovolnický den v ZOO. Účast nutná, sraz příští pátek 6:00 u ZOO.

No, to bude zajímavé. Chci vidět některé profesory krmit zvířata, mám obavy, aby se nakonec oni sami nestali tou potravou. Nenapadá mě, jak se z toho vyvléct. Nezbyde mi nic jiného než se tam ukázat, třeba pak vymyslím, jak se zašít.

Nastal Den D. Se zalepenýma očima se dovleču 6:05 k ZOO. Nikde nikdo. Copak jsem se spletla? Lovím mobil a ověřuju si, že jsem na správném místě ve správném čase. 6:30 se začínají trousit první akademici. 7:15 jsme snad všichni a kolegyně, která se ujala organizace, jde hledat někoho, kdo nám přidělí práci. V ZOO se tváří, že o nás nikdo neví, nebo spíš nechce vědět, zaslechla jsem totiž hlášku: „Šmarjá, oni fakt přišli, jsem doufal, že je ta bláznivá baba nepřivede, co tady s nima jako máme dělat?!“ Pokoušíme se kolegyni přesvědčit, že snaha z naší strany byla, dostavili jsme se, a že můžeme jít domů, když o nás nikdo v ZOO neví. Je však zakousnutá do páchání dobra jako pitbul do kotníku.

Nakonec po deváté hodině uloví někoho z kanceláře, kdo se před ní nestihl schovat, a donutí ho, aby nám přidělil práci. Takže nakonec několik nešťastných ošetřovatelů skončí v doprovodu všech těch profesorů, docentů a doktorů a hledá pro ně práci, kterou fakt nemůžou zkazit. Nemůžou? Evidentně do té doby neměli dost velkou fantazii.

Dva profesoři dostali velký smeták a lopatu, aby zametli prázdný výběh s bazénkem, v němž sídlí želva, která je ale dočasně zavřená vedle v kryté části výběhu za malými dvířky. Profesoři nyní bezradně stojí nad hromádkou smetí a přemýšlí, jak tak velkými nástroji dostat tak malou hromádku do popelnice. Rozhodnou se najít malý smeták, a to tak, že otvírají každé zavřené dveře, které najdou. Pustí želvu, která je lačná po koupání. Profesoři se zmateným výrazem před želvou ustupují. Nikoli do strany, ale ve směru pohybu želvy. Návštěvníkům se naskytl zajímavý pohled – výběh s bazénem a v bazénu spokojená želva a dva profesoři, jeden drží smeták, druhý lopatu.

Další dva akademici byli vysláni přinést koš se žrádlem pro opice do přípravny. Musí ale projít přes most vedoucí kolem makaků.  Naštěstí byli zachráněni personálem ZOO, spletli si totiž cestu a napochodovali přímo k makakům. Opice jim sebraly nejen koš se žrádlem, ale taky brýle, mobily a klíče a doktor s docentem zůstali zamrznutí na místě zoufale volající o pomoc.

Další uviděl zatoulaný tenisák ve výběhu, který považoval za prázdný. Vlezl tam a vyrušil dikobraza. Nevím, kdo z těch dvou byl víc vyděšený, ale docenta zachraňovalo šest ošetřovatelů, a ještě dlouho poté mu odstraňovali dikobrazí bodliny z různých choulostivých míst.

V deset hodin rozhodlo vedení ZOO, že už je toho dost zdecimovaného. Šéf ZOO s mokrým hadrem na hlavě řve: „Ať ty blázny okamžitě odvedou a fotky té ženské, co je přivedla, rozvěste všude po ZOO, má zakázaný vstup do ZOO na doživotí!“ Poté ředitel usedá k notebooku a sepisuje návrh směrnice, ve které se s okamžitou platností zakazují dobrovolnické práce v ZOO.

Po týdnu kolegům otrnulo a začali se chlubit, jak pomohli v ZOO a jak mnoho ošetřovatelů v ZOO mělo díky nim oddychový den. Dokonce o tom sepsali popularizační článek. Jen řediteli ZOO při jeho čtení z neznámého důvodu cukalo oko.