Díky za transformační a turbulentní rok 2023

Každý rok (kromě toho minulého) si tady hlavně pro sebe píšu takové shrnutí, abych si uvědomila to důležité, co se odehrálo, kam mě to posunulo, nebo odhodilo stranou, za co jsem vděčná. Pomalu se stávám pozorovatelem a usměrňovatelem svých myšlenek, což je docela osvobozující. Snažím se nehodnotit a co nejvíc užívat tady a teď.

Přelom roku 22/23 jsem trávila úplně jinak, než jsem bývala do té doby zvyklá. Kvůli nemoci a péči jsem zůstala sama v rodičovském domě a užívala si tak v klidu 12 kouzelných nocí, ticha a výhledů do budoucího roku. Vždycky jsem považovala za zbytečné si tvořit seznamy nebo vision boardy. Teď jsem ale objevila poznámky z té doby, co bych si pro rok 2023 přála a na čem bych měla zamakat, takže ho můžu zpětně zhodnotit.

Jako první výzvu jsem vnímala nové uspořádání pro rozpadu systému, nový řád v chaosu, který vířil rokem 2022. A zároveň nalezení toho, co bude jenom moje, nějaký prostor pro sebe a čas na to, co mě živí, baví a dělá mi radost.

Rekonstrukce

Největším úkolem tohoto roku byla nutná záchrana domu. Zatím nesplněná největší položka – nová střecha se přesunula z konce roku 2022 na zimu a já jsem při každém dešti a sněžení trpěla a chodila kontrolovat, kolik vody do baráku nateklo. Celý březen pak konečně přihlížím, jak letí staré tašky dolů a dům se nově pokrývá a začíná vypadat jinak. Odpady a starý kotel jsem nechala na podzim opravit, takže zimu jsme zvládli. Uf. Na jaře jsem přemýšlela o dotaci na výměnu starých oken a dveří, až jsem se nakonec odhodlala zjistit víc, protože za zeptání nic nedám. A ono to vyšlo.

Na léto jsme plánovali s rodinou brigádu, hlavně na zahradě a úklid kolem domu. Ale stalo se něco příšerného – praskly a ucpaly se odpady a rozpadl se záchod. Ten se nám podařilo vlastními silami koupit a vyměnit, ale dál jsme si neporadili, takže jsme se museli předčasně vrátit domů. Během prázdnin jsem pak byla v pohotovosti při čekání na havarijní službu a řemeslníky. Nakonec se to muselo vzít úplně z gruntu, vykopat celé potrubí a vyměnit za nové. Konečně se mohl zase záchod nasadit a začít fungovat. Mezitím jsem lehce hledala firmu na výměnu oken a dveří, protože peníze jsem už měla na účtu. Myslela jsem, že tuto část nechám až na příští rok, ale paní z jedné firmy byla akčnější a přemluvila mě, poslala technika na oměření, zadala výrobu a v říjnu během dvou dnů bylo hotovo. Věděla jsem, že mám už jenom pár dnů na výměnu starého kotle za nový, k tomu vyvložkování komína a potřebné revize. I tato akce se stihla. Vlastně na poslední chvíli, než začala zima. Uf uf. Následoval úžasný víkend, úleva, mám splněno, zima může začít…

Na mně byl a pořád je větší i menší úklid nejen po jednotlivých akcích, i před nimi, ale i velký životní úklid po několika generacích. A chvílemi to může být opravdu zajímavé (při té hrůze), když třeba vyplouvají na povrch příběhy, které nebyly vyprávěny. Žádné tabu, ale střípky mozaiky rodinného obrazu. Velkým zdrojem síly se pro mě stávají ženy v rodině, které musely zvládnout obrovské věci, protože jim prostě nic jiného nezbylo. Muži tady byli vždy, milující hlavy rodiny, kteří se starali. Ale teď silně vnímám ten jiný (mužský a ženský) přístup. Snažím sebe i své dospívající děti inspirovat schopností předků poprat se s nepříznivými obdobími v životě. Krásným důkazem je objev 30 let starých dopisů o těžkých časech, které jejich pisatelé aktuálně prožívali a jak se s nimi snažili bojovat, a letošní státní vyznamenání jednoho z nich. To mi hodně pomáhá, ve svém věku taky už vím, že si můžu říct Je to jenom fáze, bude zase líp.

Kolo roku

Možná i kvůli probíhající rekonstrukci jsem si letos víc všímala počasí, sezóny, svátků, zkrátka cykličnosti a běhu kola roku. Proto vím, že na Hromnice byla opravdu bouřka, sledovala jsem na návsi u kapličky velikonoční zvyky, lákaly mě úplňkové rituály, na jaře jsem vnímala, co zasévám, a na podzim s překvapením zírala na to, co sklízím… A ještě víc jsem si to všechno zvědomovala s připravovanými kartami Kolo roku od Lucie Deutsch, kterou jsem na začátku roku poznala osobně a měla příležitosti nahlédnout do její „kuchyně“.

Zdroje

V souvislosti s tím jsem si víc všímala, odkud beru energii a kde mi uniká, a učila se s ní hospodařit. Konečně jsem zjistila, co jsou mé největší zdroje, a začala jich využívat. Každý týden jezdím do svého rodiště, proto se při každé příležitosti projdu městem. Když mám nějaké ne zrovna moc příjemné vyřizování, odměním se pak kávou v oblíbené kavárně, brouzdáním parkem, posezením před orlojem apod. Užívám si pohledu z okna do parku před naším domem, poslouchám děti ze školky, které si tam často chodí hrát, na podzim sbírám kaštany, pozoruju z mostu vodu v potoce… Užívám si i cestování vlakem tam a zpátky, pohled z okna na proměňující se krajinu.

Cestování

Letos jsem z několika důvodů žádné jiné cestování neplánovala. Když slavila Amálka patnáctiny, přála si nesměle výlet do ciziny. Nejdřív jsem netušila, jak tento oříšek rozlousknout, ale během chvilky jsme objednaly zájezd do Benátek a za pár dní jsme vyrazily. Samy dvě, dámská jízda. Užily jsme si to naprosto skvostně. Počasí příjemné, i koupání v moři bylo, město bez turistů a přilehlé ostrovy jsme mohly obdivovat v naprosté pohodě, vyzkoušely jsem několik dopravních prostředků, obdivovaly jsme jedinečné Benátky i z výšek. Tento dar už jí nikdo nevezme (a mně taky ne).

Dalším povedeným výletem byla návštěva Náchoda se zámkem na vršku, novým parkem a hostincem U Beránka na náměstí. Přestože při odjezdu od zámku pršelo, rozhodli jsme se vypravit do nedalekého lázeňského městečka v Polsku – Kudowa Zdroj. Do lázeňského parku jsme se vypravili s rozevřenými deštníky, po chvilce ale přestalo pršet a my si užívali procházku a pak nákupy suvenýrů a kafe v lázeňské kavárně…

Prodloužený víkend v září patřil Slovácku a jeho krásám. Hojnost na každém kroku, vinobraní, hody, spousta barev, vůní a chutí. Nezapomenutelná návštěva areálu Sonnentor v Čejkovicích, ubytování u Ivy Fic Tomanové ve Vinařství Tomanovi v Moravské Nové Vsi, košt jejich skvostných vín, milá společnost, návštěva skanzenu a modrotiskové dílny ve Strážnici, hody ve sklípcích v Plžích, podvečer na zámku Milotice, Baťův kanál a spousta místních specialit na ochutnání.

Všechny cesty letos byly neplánované, na poslední chvíli. O to víc jsme si užívali každou chvilku a vnímali s velkou vděčností každou buňkou těla TADY a TEĎ.

Úkoly a přání

Pro rok 2023 jsem si dala sama sobě nějaké úkoly, nebo spíš vyslala přání, protože jsem na začátku vůbec nevěděla, jak to udělat. Nechtěla jsem se jenom nechat smýkat událostmi. Teď je zajímavé se podívat na to, jak se je podařilo splnit.

Knihy

Práce na knížkách je mou největší radostí, které se můžu věnovat kdekoliv a kdykoliv, třeba i při rekonstrukci střechy. Několik knížek dokonce v tomto roce už vyšlo. Vždycky to považuju za malý zázrak, protože mít v hlavě zajímavý příběh ještě neznamená, že ho člověk napíše a dotáhne do konce. S Maruškou Chválovou, absolventkou kurzu Vaše kniha – váš splněný sen, jsem si užila nejvíc. V březnu korektury, v květnu úžasný křest a v říjnu autorské čtení v Olomouci. Pár knih, které prošly mýma rukama, na své vydání v brzké době čeká. A taky je tu jedna společná pohádková, za kterou jsem dostala už půl honoráře.

Živé akce

I když se mi tak těžce plánovalo, přesto se podařilo po dlouhé době uskutečnit pohádkovou prázdninovou dílnu v Litomyšli na zámku, a dokonce několikrát odkládaný víkend s tvůrčím psaním na chalupě v Bousíně. Jsem za to moc vděčná a moc jsem si obě užila.

Setkávání

Po třech letech jsem toužila potkat zase lidi, poznat někoho nového, sundat tepláky a udělat ze sebe aspoň občas koukatelného člověka, dokud to ještě jde. Ono je to tak pohodlné, nemuset přemýšlet o tom, co na sebe hodím, ale co je moc, to je moc. Řemeslníci jsou fajn chlapi, když dělají svou práci dobře, je na ně spoleh a platí to, co slíbili, ale pobíhat pořád s hadrem a smetákem se taky začne zajídat. Mně určitě. Takže jsem si říkala, že když už do toho Olomouce tak často jezdím, tak bych tam chtěla potkat nějaké zajímavé lidi. Za ten rok se toto moje přání naplnilo vrchovatě díky networkingům, které pořádá Marta Hlávková Vydrová, jsem osobně poznala některé své online kurzistky, spolupracovnice, celebrity, které v onlinu už delší dobu sleduju, nové klientky, taky rodačky (mladší) z naší vesnice… Eva Pitnerová, Blanka Drab, Markéta Zbořilová, Alena Kolářová, Vendy Rozmánková, Jana Žaroská, Andrea Grigerová…

Poprvé

V jednom kurzu, kterým jsem na začátku roku procházela, byl úkol nechat si pořídit profi fotky. Nebylo to poprvé, co jsem se nad tím zamýšlela, ale vždycky jsem se bez nich obešla, přišlo mi to jako zbytečný výdaj, příliš složitá organizace, nemám co na sebe, v jakém prostředí se vlastně fotit, s jakými rekvizitami, make-up… Tentokrát jsem ale dostala vysvětlení, PROČ bych to měla mít, i když mě při práci nikdo nevidí. Červík začal hlodat. A na prvním networkingu se to začalo klubat – první fotky jsem získala z akce od skvělých fotografek Vendy Zitterbartové a Radky Jarmarové a popovídala jsem si se sympatickou Luckou Deutsch (Kolo roku, vzpomínáte?), kterou jsem obdivovala už nějakou dobu, ale měla jsem dojem, že já nejsem vhodným objektem pro její tvorbu. Přesvědčit mě měla brzy na další akci Beauty day, kam jsem se odvážně přihlásila a neměla žádná očekávání. Domluvila jsem se s ní na snové focení a ještě s Radkou Kunovskou na body art.

Za ten rok jsem poznala ještě Pavli Veru Ferdovou a Kláru Mičulkovou a mám od nich celou řadu krásných fotek k použití. Já vím, ještě to není TO brandové focení, ale už jsem udělala velký skok, ne? A vlastně na jednu fotografku jsem ještě zapomněla. Asi proto, že jsem ji dřív poznala na Facebooku jako knihovnici a ženu, která píše. Hlásila se ke mně hned při vstupu do hotelu Herbárium, okamžitě mi naskočilo, že je to Dita Folbergerová.

Podcast

Dalším poprvé pro mě bylo natočení podcastu pro Srdeční záležitosti s Janou Jánovou. Sešly jsme se před tím ve Svitavách v Nadaci Josefa Plívy a konečně se spolu seznámily naživo. Věděly jsme o sobě mnohem dřív, než mě Jana oslovila s nabídkou natočit ten podcast. Byl to pro mě výstup z komfortní zóny, podobně jako focení. Musela jsem natáčení jednou (kvůli nové střeše) přeložit. Nakonec to bylo velmi příjemné. I když tento způsob vzdělávání vyhledávám pořád stejně jako předtím. Do uší si pouštím kromě hudby mluvené slovo opravdu jenom velmi výjimečně. Ale třeba si to dám jako úkol pro příští rok? Vlastně jsem už několik dalších nabídek dostala…

Srdcové klientky

Měla jsem a mám fajn klienty a taky sem tam i ty, kteří z různých důvodů tak moc fajn nejsou. Konečně jsem vědomě poznala své srdcové (ideální) klientky. Hodně se o tom v různých kurzech mluví a teď už i já vím, jak se jmenují, jak báječné jsou, jak úžasné a bezpečné je s nimi ve všech fázích procesu spolupracovat – například Maruška Chválová, Marika Mikušová, Markéta Lisická…

Návraty

Velmi příjemné a hladivé je setkávání po letech, kdy se mi do života vrací spřízněné duše, které mám velmi ráda. Ten pocit, když je vám s někým dobře a cítíte se v bezpečí, nebojíte se mluvit a máte pocit, že ten druhý ví, nebo si o vás myslí jen to dobré…

Spočinutí

No, a když bylo všechno hotovo, přišla po dvou letech nemoc. Mohla jsem si ji konečně dovolit a užít. Ne, že by to bylo něco příjemného třást se zimnicí, která střídala horečku. Ale bylo fajn být doma ve své posteli, když byla venku kalamita, a být v tom poprvé spolu všichni najednou. Po pár dnech si udělat maraton vánočních filmů a jenom tak být a nic nemuset.

A ještě pár dní do koce roku zbývá…

To nejtěžší

I když to teď tak vypadá, že už je zameteno, uklizeno a hotovo, tak úplně pravda to není a asi nikdy nebude. Zůstává to nevyřešené, co není vidět, o čem se nemluví… Co s tím? Je to výzva!