Domov, štěstí, kořeny…

Díváme se z okna na zlaté listí v parku, korytem se valí voda a nad kapličkou se klene duha. Zalévá mě pocit štěstí, jaký jsem už dlouho nepoznala. Tady a teď. Všechno je správně. Najednou cítím, že jsem doma. A ten domov se právě podařilo resuscitovat a obnovit mu základní funkce. Velký dík za to patří právě tobě.

Díváme se z okna na náves. Vzpomínáš na tu velkou vrbu? A jak jsme se koupali v potoce a lezli po pomníku a hráli na schovku? Nedávno jsem tady našla hymnu… Co napsal náš děda Lojzík? Tak je to pravda. Ten váš dědeček, od kterého tady mám vyřezávané zrcadlo a koženou sponu do vlasů… Na kterého jsme jako malí čekali, až přijde z práce, abychom s ním posvačili. Tehdy jsme ještě oba byli jedináčci.

Vesničko trusovská

Ten, kdo se narodil v té naší vesničce,

jak dítě patří k ní, své milé matičce,

kolik jsi krásných chvil v mládí svém tu prožil

vzpomeneš častokrát, až budou hrát:

Vesničko trusovská uprostřed s kapličkou

Byla jsi v mládí nám předobrou matičkou

Učila s maminkou nás život znát,

kdo by svou vesničku neměl mít rád.

Co pro ni vykonáš, nikdy se neztratí.

Jednou ti rodná ves zas všechno oplatí.

Bude ti krásnější a tobě milejší,

jednou v dáli poznáš, jak rád ji máš.

Vesničko trusovská…

Svůj obraz dědiny v srdci svém uchovej.

Kde můžeš pomoci, pomocnou ruku dej.

V těch chvílích loučení, tobě se odmění.

Na cestě poslední se rozezní:

Vesničko trusovská…

Nějak té nostalgii teď rozumím. Uvědomuju si najednou něco moc důležitého. Silně vnímám svoje kořeny, pro tuto chvíli se necítím jako bezdomovec, vím, kam patřím. Tady jsme si spolu odmala hráli, pak chodili do školy, tančili jsme v kroužku, vzpomínáš? A teď po spoustě let jsi tu pro mě a se mnou. Vypravil ses se mnou do sklepa plného pavučin, nechal vyměnit staré, páchnoucí a ucpané potrubí za nové, a teď naposledy jsi zařídil teplo a bezpečí a nové srdce domu.

Díváme se z okna. Obloha se zatáhla, asi bude padat sníh. Teď už může. Ze mě taky všechno po dvou letech padá… Je mi tak lehko. Pro letošek splněno. Ptáš se, co budu teď dělat, jestli budu psát. Budu psát? Já nevím, v hlavě mám krásně vymeteno…

Ale dnes už se mi chce. Jsem sama se sebou u sebe. Je tady temnější část roku. Venku poletuje sníh. Vnímám roční cyklus letos velmi silně. Advent a oslavy pomalu přicházejí. A teď si to můžu začít užívat. Díky tobě, Jirko.