Někdy zase u psaní na viděnou

Konečně jsem (po Dobrovolnickém dnu) přepsala i zbylé texty z našeho posledního setkání. A vzhledem k tomu, že už mám volněji a vypsala jsem se i z pracovní frustrace tehdy v těch textech, tak mě svrbí prsty zase něco „hodit na papír“. Zanedbávala jsem Laboratoř krátkých textů, tak to chci napravit. Posílám jeden rozhovor, minipovídku a závěrečnou básničku. Přeji Ti krásné léto a někdy zase u psaní na viděnou. Moc mi to pomáhá a jsem vděčná, že se naše cesty proťaly. Bez Tebe bych se neodvážila cokoli ani napsat, natož zveřejnit. A teď, nemám problém s tím, pokud by se ti texty hodily někde k ukázce, byť jsou nedokonalé. Ale jsou ze mě, hodně mi daly, a to je hlavní. Moc Ti děkuji.

Krásné léto.

Leňa

Kouzlo Provence

Rozlehlé fialové lány,

nádherná vůně lákající dámy i pány.

Na cestě rozkvetlou Provence trhám si levandulovou kytici.

Další zastávka Saint Tropez, ulicí pochodují strážníci.

Komisař Cruchot v čele průvodu,

slaví další povedený plán,

mimozemšťané hákliví na vodu

prchají zpět na Uran.

A co jsi vlastně říkala?

„Co bylo v práci?“

„Dnes jsem dodělávala ten projekt, budeme po tobě chtít, abys…“

„Představ si, jak jsem šel domů, potkal jsem souseda a on mi říkal, že Franta jede na dovolenou. Teď, když nám má opravit ty obklady v koupelně. Co na to říkáš?“

„Tak snad dá vědět, jestli mění termín, kdy přijde.“

„Ty mě vůbec neposloucháš, říkám, že jede na dovolenou.“

„Ano, ale říkám, že ví o té práci u nás, komunikuje, tak předpokládám, že kdyby se mu ten termín křížil s dovolenou, ozve se.“

„To mi děláš schválně?“

„Co?“

„Nic, ani jsi mi neřekla, co bylo v práci.“

„No, že pro ten projekt potřebujeme, abys sepsal údaje do zprávy, která…“

„Jasně, to zas někdo udělal blbě už minule, musel jsem to předělávat, takže už je to hotové.“

„Ne, to jsem nemyslela, potřebuju…“

„Kdybys mi neskákala do řeči, řekl bych ti, že jsem tam už doplnil údaje, co přišly shora.“

„Ale to není všechno, ještě musíme dodat…“

„To je nesmysl, já vím, že je to všechno.“

„Není, ještě chybí celková statistika.“

„A co to je? Ty mi tu celou dobu říkáš plno věcí kolem a to podstatné mi vůbec neřekneš.“

Přemýšlej

Probouzím se, jako už několik měsíců se staženým žaludkem. Pomalu si uvědomuji, že je další pracovní den. Co zas bude? Co budu muset „zachraňovat“, protože se na to ti „odpovědní“ vykašlali?

Ranní rutinu už dělám automaticky, hlavou mi jede: „Hlavně něco dělej, jako robot, nebo zůstaneš jen ležet v posteli s uzlem v žaludku a koukat do stropu.“ Cesta do práce: „Hezky se soustřeď – jedna noha, druhá noha.“

Sedám za pracovní stůl. Co to na něm leží za papíry? Když jsem včera už k večeru odcházela, tak tu určitě nebyly.   Procházím si je. „Ale tohle měl udělat kolega. A tohle kolegyně. Já teď budu shánět podklady kdo ví kde, přitom oni je mají po ruce. Stačilo otevřít správný soubor.“ 

Bez klepání se najednou rozrazí dveře pracovny, dovnitř vtrhne kolega a mává dalším papírem.

„Na, tohle mi přišlo, nevím, co s tím. Vyřiď to, hned.“

„Ale já teď musím dodělat…“

„Je to jen na pár minut, já tu pak nebudu a musím to odevzdat, těch pár minut pro mě tě snad tolik neobtěžuje.“ Dveře se za ním zabouchly, než stačím jakkoli reagovat.

Za chvíli mi bliká na obrazovce počítače příchozí e-mail. Od šéfa, přeposlaný bez jakéhokoli komentáře. Procházím mail, o co vlastně jde. Vydedukuju, že má šéf dodat nějaké informace a odesílatel jej žádá o schůzku.

„A co s tím mám dělat? K informacím, o kterých je řeč, poskoka, za kterého mě mají, nepustí. A kdy si může šéf domluvit schůzku, to teda nevím, jeho osobní sekretářka fakt nejsem.“

Ach jo. Otevírám další soubory, hledám, co vlastně chtějí. Pak obvolám lidi, uvidím, co zjistím. Potom mu napíšu, že informace, které jsem mohla zjistit, posílám. Ty ostatní má k dispozici jen on, stejně jako svůj kalendář. A schůzku? Tu ať si domluví sám.

Otvírám internet, ani nevím, kam jsem klikla, ale najedou se mi otvírá stránka a na ní kapitálkami velký nadpis

VÁŽÍTE SI SAMI SEBE, NEBO SEBOU NECHÁTE MANIPULOVAT?

Sedím, dívám se na stránku a najednou mám oči plné slz. Uzel v žaludku najednou cítím až v krku a slzy nejdou zastavit.

Najednou řinčí telefon.

„Prosím“

„No, to jsem já, už to máš?“

„Ne“

„A kdy to hodláš udělat?“

„Nikdy.“

„A kdo to jako udělá? Nahoře na to čekají!“

„Přemýšlej.“

A pokládám telefon.

Chcete si psaní taky vyzkoušet? Mrkněte do nabídky!

Krátké texty – dlouhá radost

Laboratoř krátkých textů