V pohádkách hledáme svůj domov a vlastní pramen

Znáte nebo toužíte zažít hluboký pocit, že jste doma, všechno je na svém místě a tak, jak má být? Chcete vědět, jaké to je, když vaši démoni na chvíli usnou a dají vám pokoj? Chcete se cítit šťastní a užít si čas, kdy budete sami u sebe?

Na konferenci Pohádky pro druhou polovinu života se mi to podařilo zažít – najít odpovědi na spoustu otázek, uvědomit si to (pro mě) nejdůležitější, mít pocit, že všechno je teď správně. Mám ještě co přebírat, dožívat a dočítat z toho, co mě oslovilo, abych si tento záblesk uchovala co nejlépe a nejdéle a měla z čeho čerpat.

Děkuju Katce, milé a důležité osůbce, že jsme mohly tou cestou pohádkami procházet spolu, mělo to pro mě ještě hlubší rozměr. O přestávkách jsme se dotýkaly nejdůležitějších věcí a mluvily taky o našich Vílích kouzlech, které do toho krásně zapadaly (Katka se na nich k mé velké radosti taky podílela).

Zažily jsme úžasné osobnosti, nechaly na sebe působit jejich krásu, moudrá slova a jejich charisma. Některé z nich jsem chtěla potkat naživo už dávno, někteří pro mě byli příjemným překvapením, nebo dokonce zjevením.

Poslouchejte, jak to bylo…

úvodní slovo Daniely Fischerové

Pohádky jsou srozumitelné – vyjadřují anatomii lidské duše

Pohádky k nám promlouvají v symbolech a metaforách, kterým děti výborně rozumí. Není potřeba se bát, každý si z nich vybere, co zrovna potřebuje. Na začátku každé pohádky je stav nouze – město bez vody, království, ve kterém se nesmí zpívat, město ohrožuje drak… Pak jsou tam postavy, které jsou neúplné, něco jim chybí (např. matka). Vystupují tam čarodějnice a příšery – naše úzkosti, víly – naše nepoznané schopnosti. Důležitá je cesta hrdiny, změna v životě, změna identity. Hrdina musí udělat první krok, na své cestě potká pomocníky (starší lidé, zvířata), kteří mu pomáhají splnit úkoly, a škůdce, kteří mu kladou překážky. Pohádka končí rituálem (svatbou), hrdina se stává dospělým.

Setkání s pohádkou je svátek, člověk se vrací domů

Proč milujeme pohádky? V pohádkách se setkáváme s počátky. Počátky jsou svátkem a jsou posvátné. Počátek se vždycky rodí poprvé a naposledy (každé jaro je krásnější). Počátkovat znamená  radovat se a pustit k sobě, co se k nám chce dostat. Důležité je být v rozhovoru s tím, co není povinnost, systém. Člověk si musí denně dělat radost!

Mít radost z malých věcí – k tomu musí duše projít zvláštním polem, na kterém nic neroste, projít nicotou. Radost a útěchu najde v pohádkách, protože se v nich vrací domů. Domov je nejdůležitější, je to ohňový střed, protože dává světlo, teplo, spravedlnost, je vřelý, člověk je u sebe samého, u svého pramene. Člověk potřebuje být přijat. Pohádky mají v sobě vroucnost, kterou potřebujeme cítit.

Žít ze svého pramene znamená mít odvahu lišit se, být sám, mít odvahu vítat, co k nám přichází. Když se člověk otevře a nechá k sobě věci přicházet, neplánuje se, dostává se do rozhovoru sám se sebou. Aby si mohl k sobě pustit otázky, které přináší bytí.

Večer. Když se probudí. Když jede na kole. Když jde sám cestou. Musíme k sobě pustit běsy. Máme je všichni. Mladí ještě víc. Musíme k tomu mít odvahu, pojmenovat si ty běsy a podívat se na ně přímo. To je cesta k vlastnímu prameni. Na konci té cesty je hodně bytí v člověku. A tomu se říká štěstí.

Anna Hogenová: Žít z vlastního pramene

(Tato přednáška pro mě byla zjevením a úplně jsem se při ní tetelila blahem, mluvilo se v ní taky o dnešních tématech – vyprázdnění smyslu, digitálním myšlení nebo ontologické nouzi. Těším se na stejnojmennou knihu, kterou už mám objednanou).

Pokračování příště…