Jaký byl letní „tábor“ s tvůrčím psaním na statku?

Zázemí statku Květná Zahrada se ukázalo jako ideální. Jak se počasí střídalo, tak i my jsme střídaly prostory a místa – z apartmánu jsme vyšly do sušárny ovoce, ven na kopec ke koním, na procházku k lesu… Tam všude jsme psaly. Spisovatelky se svěřily, že takovou minidovolenou jenom pro sebe si udělaly poprvé v životě. Velmi ocenily, že se nemusí o nic starat, hlavně o jídlo. To bylo připravováno z vlastních (oceňovaných) zdrojů vyráběných přímo na farmě – vynikající sýry, marmelády, domácí vajíčka… Dostaly jsme od pana ředitele i balíček na rozloučenou.

Během víkendového pobytu vzniklo několik textů, od každé autorky jiné, v jejím osobitém stylu. O některé z nich se s vámi čtenáři podělí. Jsou to první verze, které vznikly na místě. S některými chtějí ještě pracovat, tak se můžeme těšit třeba ještě jednou.

Jako první sem vložím báseň, která vznikla vlastně neplánovaně, když jsme náhodou mluvily o slam poetry. Marcelka nám ji rovnou zarecitovala a koně v pozadí napjatě poslouchali. Podařilo se nám i natočit video.

Je mi to volnýýýý (Marcela Filipská)

Jsou mi volný myšlenky, šaty i svět.

Jsem prostě tady a teď!

Na statku, na poli, na louce,

kde se mnou mlátí emoce.

Nadšení střídá smutek či žal,

z toho, co komu život vzal či dal.

Z toho, jak článek či báseň psát

nebo jak příběh nadepsat.

Jak příběh sepsat od A do Z,

(člověk by tu myšlenku rád smet),

je to však důležité zamyšlení,

s mapou myšlenek se všechno změní.

A tak říkám si sama, že je čas!

Zrovna teď, když vlaje mi ve vánku vlas,

jít směrem vlastním ke knihám a básním.

Je mi to volný, a tak se zasním.

Jdu vlastním směrem

a zvládnu perem,

kousek sebe poslat dál a

přitom zůstat opodál.

Druhá ukázka je pohádka, která byla inspirována úvodním úkolem a kartami Kouzelná cesta na základě tří vytažených obrázků (cesta, kouzelná kniha, kouzelná studna s havranem).

Tajemství kouzelné knihy – 1. kapitola Děda a já (Daniela Staňková)

Vždycky jsme byli malá rodina. Nikdo neměl tak malou rodinu jako já. Ve škole se všichni divili, jak to, že je nás tak málo. Jen já a děda. Podezírali mě, že si to vymýšlím, abych měl snadnější, kratší slohovky. Ale bylo to fakticky tak: moje rodina, to znamenalo jenom můj děda a já. Jasně, že jsem se ho kdysi ptal na mámu, na tátu, a mockrát, ale nedozvěděl jsem se vlastně nic. Jenom to, že oba umřeli.

   Děda toho moc nenamluvil. Vystačil si s bručením, citoslovci a pár slovy za den. Akorát, když se po večeři odbelhal do svého kamrlíku, sousedícího s kuchyňkou, a po chvíli zapraskala jeho postel, jak do ní ulehl, slýchával jsem tiché mumlání. Jako by se děda přece jenom potřeboval na sklonku dne nějak vypovídat. Ale proč sám, komu? Samomluva? Kolikrát jsem přikládal oko ke klíčové dírce, ale všude tma, jen silueta postele, v níž někdo leží pod duchnou. A ticho a mumlání. Tak jsem usoudil, že se asi modlí – to bylo jediné vysvětlení, co mě napadlo.

   Naše večery měly stále stejný scénář. Čaj uvařený v hrnci na plotně malých kamínek, nalitý do otlučených hrnků, kus chleba a něco k němu, tiché žvýkání, dvojí zahuhlání něčeho, co znělo jako „dobrou noc“ a jeho belhavé kroky směrem ke komůrce, doprovázené šoupáním jeho rozedraných bačkor po dřevěné podlaze. Já potom oplách’ naše hrnky, chvíli poslouchal monotónní mumlání z jeho pokoje a šel do svého pokojíku taky spát.

   Ráno děda vstával s rozbřeskem, sám od sebe, zatímco já potřeboval budík, abych nezaspal do školy. Nacházel jsem dědu zase v kuchyni, jak tam sedí u svého kafe. Na mě čekal hrnek s čajem a čerstvé rohlíky, pro které už stihl děda zajít do krámu ve vesnici. Po snídani jsem mizel do školy a děda cosi kutil okolo našeho starého domku nebo v něm. Obědval jsem ve škole a děda se něčím odbyl. Odpoledne, když jsem se vracíval, nacházel jsem dědu zase v kuchyni. Pár slov, jak proběhl den, pár hodin soukromí v mojí komůrce, kde jsem většinou četl nebo se připravoval do školy, až do večeře v kuchyňce a dál už to znáte. To byl náš život. Jako fakt nic moc. Ale bylo to to jediné, co jsem znal a měl.

   Jednou, když jsem přišel ze školy, byl děda ještě venku. Rozhod’ jsem se toho využít a podívat se prvně v životě do jeho pokoje. Třeba tam přijdu na kloub tomu jeho nočnímu mumlání? Ale byl jsem zklamaný. Nenašel ani nezjistil jsem tam vůbec nic. Malý pokojík, holé zdi, postel, skříň na oblečení a truhla. Stará, dřevěná, oprýskaná. A zamčená. A klíč nikde. Ani pod polštářem, ani pod postelí, a ve skříni se mi hledat nechtělo. Radši jsem šel. Ptát se dědy, co je v truhle, nemělo cenu.

   No a jednou ráno takhle vstanu, vejdu do kuchyně a – nic. Děda nesedí u stolu. Kafe nevoní. Čaj nikde. Rohlíky nikde. To se ještě nestalo! Nebyl ani okolo baráku. Byl to divný pocit. Že by děda poprvé v životě zaspal?? Potichu jsem otevřel dveře do jeho komůrky a uviděl dědu v posteli. Ulevilo se mi. Každý někdy zaspí, usmál jsem se vduchu. A šel jsem do školy. Bez snídaně.

   Jenomže děda nebyl v kuchyni, ani když jsem se vrátil ze školy. A nebyl ani venku. Teď už se strachem jsem otevřel znova jeho pokoj. A tam byl. Furt v posteli, tak jak jsem ho tam viděl ráno. A mně došlo, že umřel. …

Další ukázky bych ráda zveřejnila v dalším článku, když mi to ženy dovolí.

Na každou živou akci vytvářím nové originální materiály, protože mi přicházejí někteří účastníci znovu a znovu. Mám tu čerstvá skripta s informacemi a cvičeními na téma Místo děje, kompoziční princip Cesty a literární postavy Poutníka, Tuláka a Průvodce. Je univerzální a dá se použít kdekoliv. A k němu ještě nové afirmační kartičky. Vše k vytištění. Má někdo zájem? Najdete je u mě v nabídce.

Pokud to myslíte s psaním vážně a nevíte jak do toho a jak vydržet, mám pro vás ještě Deník mé knihy (myšleno té vaší, budoucí)

Celou nabídku najdete tady.