
Právě vychází nová učebnice Jazyk a styl pro střední školy, do které jsem měla možnost napsat první a poslední kapitolu. A přiznávám, že pro mě nejde jen o další pracovní projekt. Na mém hodnotovém řebříčku stojí učebnice hodně vysoko. Je v nich totiž otisk mé hlavní profesní cesty a její pokračování.

Víc než dvacet let jsem učila češtinu na gymnáziu. Každý rok znovu stejné otázky: Jak studenty naučit psát? Jak jim pomoci, aby se nebáli prázdné stránky? Jak vysvětlit, že dobrý text nevzniká jen znalostí pravidel pravopisu, ale hlavně pozorností k sobě, k jazyku a ke světu kolem?
Tehdy jsem ještě netušila, že v tom budu pokračovat, i když ze školy odejdu. Hledat odpovědi i mimo školní lavice a dospělým pomáhat překonávat školní traumata.
Když jsem začala působit na volné noze a vést workshopy tvůrčího psaní pro dospělé, otevřel se mi úplně jiný pohled na psaní i na učení. Najednou přede mnou neseděli studenti, kteří „musí“, ale lidé, kteří psát chtějí, ale zároveň si často nesou obrovské obavy, pochybnosti nebo zkušenosti, že jejich psaní není dost dobré.
A právě tady se u mě oba světy propojily.

Při psaní poslední kapitoly učebnice Umělecký styl jsem si znovu uvědomovala, že psaní není jen školní disciplína ani technická dovednost. Je to způsob myšlení, hledání a často i odvahy. Proto jsem do učebnicových textů chtěla dostat nejen strukturu a praktické vedení, ale také prostor pro hravost, autenticitu a vlastní zkušenost.
Možná právě to mě po letech učení fascinuje nejvíc – že dobrý text nezačíná správně postavenou větou, ale ochotou něco opravdu sdělit.
A pokud se podaří alespoň některým studentům nebo čtenářům ukázat, že psaní nemusí být jen povinnost, ale i objevování sebe sama, pak měla tahle práce smysl.