Malé texty, velké příběhy

(Jaroslav Čada)

Poznali jsme se v době, kdy se ocitl na velké životní křižovatce. Spojily nás naše knihy – jeho Dva kamarádi/Sočská fronta očima dvou přátel a můj Zakletý zámek. Válečné téma x pohádky a společná láska – Slovinsko. Potom jsem si začala s chutí číst jeho výlety pohraničím v turistickém magazínu NaCestu.

Jsme v kontaktu a já můžu s úžasem v přímém přenosu už pár let pozorovat tu zázračnou proměnu z vojáka ve spisovatele, který tvoří každý den s vášní a pro radost a občas vydá krásnou knížku v malém nákladu pro své nejbližší. Velmi si vážím toho, že patřím do tohoto okruhu, protože jeho básně a malé příběhy mě vždycky potěší a rozechvívají ve mně tajné strunky (a to není samozřejmost).

Vánoční dárek

Nejvzácnějším dárkem pod posledním stromečkem byla jeho knížka S kůží na trh, s vloženým grafickým listem a rukou psaným dopisem. Přišel mi tam, kde jsem se zrovna nacházela – sama v domě (Domově příběhů), který procházel rekonstrukcí, v nelehké situaci s řemeslníky. Když večer utichl stavební ruch, s potěšením jsem si vždycky před usnutím přečetla pár veršů nebo vět.

Kytka

V obchodě,

kde prodávají příručky

se zaručenými moudry

jak spasit sebe a celý svět,

měli zavřeno.

Stavil jsem se proto v květinářství.

Kytkou člověk nic nepodělá.

Konečně mohl vzniknout tento upřímný rozhovor, za který jsem moc vděčná:

Jardo, jak se z tebe stal básník?

Jejda – básník. Za básníka se rozhodně nepovažuji. Možná tak hledač štěstí, chimér a snů. První krátký text jsem napsal před více jak pěti lety. Bylo to něco nového, neznámého, protože do té doby jsem psal jen odborné texty zaměřené na vojenskou historii či genealogii. Jako bývalý důstojník jsem měl samozřejmě hodně blízko k vojenské historii. Proto vlastně vznikly ty dvě knížky (Dva kamarádi, Válka našich dědů) a různé články do vojenskohistorických časopisů. V podstatě mě ani nenapadlo psát něco jiného. V žánru, ve kterém jsou napsány – literatura faktu – nelze zapojit fantazii. Je to o hledání, práci s fakty a jejich analyzování. 

Se změnou práce se změnil i okruh lidí, se kterými se potkávám. Lehce postižený tou historií a objevováním krásných věcí jsem začal psát cestopisné reportáže do časopisu NaCestu. No a od toho už to bylo jen kousek k psaní, které je založené jen na fantazii (i když šmrncnuté osobními prožitky).

V muzeu, mezi výtvarníky a sběrateli grafiky a taky bibliofily, jsem najednou objevil zcela jiný svět… Svět plný krásných a inspirujících věcí, které podněcují fantazii a vybízí k přemýšlení a taky trochu snění. A to se logicky promítlo jak do témat, tak i způsobu psaní.

Psaní je vysoce návyková záležitost. Nevím, jak to mají ostatní, ale mám to přesně, jak jsi to napsala na svém blogu v článku Proč se při psaní cítíme šťastnější. Je v tom radost z tvoření, nutkání něco sdílet a pak se radovat z toho, když mi někdo řekne, že ho to oslovuje. Je v tom i určitá dávka sebeterapie a možná také návštěva vysněných míst a lidí.

Proč ses začal věnovat zrovna krátkým formám, básním v próze?

Podle mě zažívá každý spoustu drobných, malých a někdy naprosto neopakovatelných situací, které mu uvíznou v hlavě. Samy o sobě nejsou nijak světoborné, pro většinu lidí, kdybych je vyprávěl, jsou jen jednoduchým popisem naprosto banální situace. Jenže! Podle mě se celý náš život, to, co žijeme, na co vzpomínáme a co si vlastně neseme v hlavě, skládá z těchto zdánlivě obyčejných, a přitom neobyčejných situací. A to byl ten první důvod – popsat, zachytit ten jednoduchý okamžik (třeba jako kluk běžíš k vysoké lípě uprostřed pole a vlastně nevíš, proč to děláš atd.). Tedy jednoduchá situace a snaha nějak tu její neopakovatelnost zachytit a (to je to super pro ostatní) ji úspěšně předat dál.

A od těchto jednoduchých situací (příkladem jsou ty „Malé příběhy“, fiktivní rozhovory) je krůček k něčemu rozsahem stejně malému. Aby tam byl úvod, nějaká zápletka, rozuzlení a konec. A nacpat to do dvou stran, vážit slova, vystihnout popis prostředí, stylem mluvy či popisu hrdiny nechat hodně na čtenáři, aby si domyslel, představil, to je to, co mně baví. Právě v těchto krátkých textech podle mě dávám čtenáři obrovskou míru svobody, aby si sám ve své hlavě dotvořil, co nebylo dořečeno. Aby mu to třeba připomnělo něco „jeho“ a on si to tam doprojektoval… V tom je podle mě obrovská síla těch mikrotextů.

Takže souhlasíš, že dojem z textu tvoří autor a čtenář dohromady?

Určitě. Ale nevím, jestli to ti, co ty moje texty čtou, takto mají. Proto se vždy ptám na názor… Pokud to tak mají, velmi mě to těší. Pokud to tak ti čtenáři nemají, asi mi to je jedno, píšu to kvůli sobě, protože to psaní je pro mě silný vnitřní zážitek (a někdy jsem z toho hodně vyflusaný…). Ale věřím, že podobně to mají i jiní psavci.

Zajímá mě, kde bereš inspiraci každý den.

To je jednoduché. Když máš kolem sebe skvělé lidi, kteří tě inspirují, jde to skoro samo. Útržky vlastních zážitků, doplněné, jak bych to chtěl, jak bych to nechtěl, konkrétní místa, výroky, které slyším či si je někde přečtu (začal jsem si zajímavé myšlenky i zapisovat…)

Od toho je krůček k haiku. To mám hodně spjaté s obrazy, obrázky, fotkami. Někdy je dřív text a potom hledám záběr, někdy udělám fotku a pak to nechám na sebe působit a píšu text…

Dá se říct, žes našel své štěstí v krátkých literárních formách?

Popravdě mně ten rozsah takto vyhovuje. S největší pravděpodobností bych ani nedokázal napsat něco dlouhého, o románu nemluvě. Držet postavy, nechat je vyvíjet, stále si hlídat tu logiku – neumím to a ani asi nechci umět.

Napsat krátký příběh – záblesk života, to je něco! Vměstnat ho do dvou stran a dosáhnout toho, že čtenáři zůstane nějaká pachuť na jazyku nebo patře, dosáhnout toho, že nad tím pak alespoň 10 sekund přemýšlí… To je ono.

Úžasné je hledat ta správná slova. Další zajímavá věc je v pár větách vystihnout to popisované místo. Vypíchnout detail, který to místo (osobu) bude charakterizovat. A v případě charakteristiky nebo příběhu osoby se nějak tvářit a pak udělat kotrmelec – aby byl čtenář překvapen, možná šokován.

Nevím, zda to dělám plánovaně. Asi to jinak neumím.

Zázraky

„Proč vlastně píšeš?“

„Hm…,“ zamyslel se. „Možná je to způsob, jak si zopakovat ty jedinečné a intenzivní momenty radosti a štěstí. A taky jak se vypořádat s tím, co bolí.“

„To chápu,“ usmála se a začala si upravovat svetr. „Ale proč máš potřebu to ukazovat i jiným lidem? Tomu asi nerozumím.“

„Je to jednoduché. A možná trochu sobecké. Tu radost si tím násobím. A to, co bolí, se naopak stane maličkým.“

Zmlknul. Zazvonil jí telefon a on měl trochu pocit, že mu nevěří.

Domluvila. „Jednoduchá pravda v tvém podání…“ pokračovala a lehce pokrčila rameny.

Chytil ji za ruce. „Většina lidí si zvykla, že vše kolem nich je obyčejné a všední. Ale tak to přece není.“ Políbil ji na čelo. „Celý svět je totiž plný zázraků, nemyslíš? Třeba si to po přečtení těch mých věcí někdo připustí.“

Jaroslav Čada, Malé (velké) příběhy

A víš, jaká je moje psavcovská noční můra? Že už nikdy nic nenapíšu. Ani článek za muzeum do Městských novin…

Toho se nebojím. Moc ti děkuju za tento otevřený rozhovor. Tvůj osobní příběh mě hodně inspiroval k novému programu pro ty autory, kteří se stále nemůžou dostat do rytmu psaní a stále čekají, až budou mít čas, až budou na tom správném místě, až je políbí múza…