Vánoční povídání s vílou z Beskyd

Eva Huňková mě kontaktovala před rokem se svojí vznikající pohádkovou knihou. Rok se s rokem sešel a knížka se chystá narodit. Během roku jsem často přijímala pozvání do chaloupky Za šípkovým keřem, která se nachází na Instagramu, a obdivovala jsem pohádkové fotky paní Evy. Pár z nich nám pro potěšení poslala k tomuto rozhovoru.

Evo, jak si užíváte letošní advent, je v něčem jiný?

Adventní období již od svého dětství miluji. Pravdou je, že jsem ho určitě jako dítě vnímala intenzívněji, ale kdo mě zná, ví, že je tomu tak i dnes 🙂

Dodnes slyším městem hrající koledy, vidím poletující sníh, vločky, které se lesknou již zdálky, a když se do nich opře sluníčko, jsou jako vánoční ozdoby na stromečku. V podvečer se celým městem rozsvítí světýlka a já stojím u obrovského stromečku se zatajeným dechem, poslouchám koledy, nechávám vločky padat na mou přemrzlou tvář a jsem šťastná.  Odpoledne po škole přehodím přes rameno brusle a letím na otevřené kluziště nedaleko domu. Zima je kouzelná, neboť mi mrazem vždy tváře zčervenají. Příchodem domů se ode dveří line vůně vánočního cukroví a u plotny stojí maminka, která peče právě ty druhy, které milujeme. Tajně šplhám po regálu ve studeném špajzu a snažím se uloupit trošku cukroví, aby maminka nic nepoznala. Samozřejmě, že pozná, ale až později. Do té doby si pochutnávám na strojkovém, lineckém a na ořechových měsíčkách se žloutkovou polevou. Ty totiž miluji nejvíc.

U nás doma nebyly nikdy Vánoce o dárcích. Možná proto jsem si jako malá užívala té kouzelné atmosféry všude, kde se dalo. Nosila jsem si ji totiž v sobě.   

Tento krásný pocit jsem si přenesla do svého domova. 

To jsou mé vzpomínky. 

Letošní advent je ale malinko jiný. Nejen tím, že děti jsou již dospělé a každý si toto období užívá už ve svém domově, ale i tím, že celá doba adventu se točí kolem pohádkové knihy, kterou jsem napsala a jejíž cesta se chýlí ke svému konci. 

V minulých dnech jste podnikla velkou okružní cestu, povězte nám o tom něco.

Ano, odjela jsem do Českých Budějovic k tisku pohádkové knížky Z chaloupky za šípkovým keřem, kterou se nám společně s kamarádkou Pavlou Hronovou, ilustrátorkou, podařilo dotáhnout do svého konce. Tiskárnu jsem si vybrala tak daleko, protože ilustrátorka bydlí v Českých Budějovicích a já chtěla aby byla po ruce při sázení ilustrací do knihy, nejen kvůli rozložení, ale i kvůli barvám. A Inpress,  protože vím, že se specializují na knihy. Viděla jsem jejich práci a moc se mi líbila. 

Knížku jsem se rozhodla vydat sama, a tak byla její cesta delší, než kdybych ji absolvovala s nakladatelstvím. Je to příběh malé holčičky Rozárky a jejího pohledu na svět skřítků a víl.  Knížku jsem započala psát v lednu roku 2021.  Kniha přišla za mnou sama, nikdy jsem psaní neplánovala, snad proto si stále připadám jako ve snu, z kterého se jednoho dne probudím. 

V pohádkové knize zažijete příběhy Rozárky a její setkání s vílami, se skřítky šípkového keře, s Vrbovou babičkou, ale třeba i seznámení s Mechovým dědečkem. Všechny příběhy jsou doplněny jednoduchými bylinkovými recepty pro děti.

Kniha je malým poselstvím Rozárky. Je věnována nejen dětem, ale i rodičům, aby se s dětmi vrátili do přírody a nalezli bohatství, které nám příroda poskytuje.

Kde jste vlastně doma a čím se zabýváte? 

Bydlím v Beskydech, pod úpatím Lysé hory, v chaloupce.  Pracuji jako OSVČ, účetní. Vzhledem k tomu, že tato práce vyžaduje spoustu hodin u počítače, o to víc jsem ráda v přírodě, na horách, na procházkách. O to víc možná tíhnu k bylinkám, k přírodě, o to víc ji asi vnímám. Neumím si představit, že bych žila jinde. Beskydy jsou pro mě srdcovkou. Vždy, když se vracím odkudkoli domů a přijíždím k horám, srdíčko mi plesá.  Jsem šťastná. Neměnila bych. 

Kde se s vámi můžeme setkat? Virtuálně nebo naživo?

Po vydání knihy budu asi chvíli odpočívat. Ale ne, že bych úplně vypnula. Přivítám knihu. V lednu chci uspořádat křest.  Myslím, že až na něm mi totiž dojde, co se stalo, co vlastně křtím. Poté zavítám s knihou a povídáním o bylinkách do mateřských školek, navštívím městské knihovny se čtením, na jaře oživím opět mé bylinkové kurzy. 

V létě se těším na Svatojánský víkendový pobyt, poněvadž se uskuteční v překrásné dřevěné chaloupce na Ostravici, v chaloupce zasazené v přírodě. Vloni jsem tento pobyt uspořádala poprvé, a protože byl úspěšný, rozhodla jsem se ho zopakovat.  Už teď se mi hlásí účastníci minulého pobytu. Bude nejen o bylinkovém vaření, povídání, ale i o vědomém vaření, o vědomém jídle, a pokud vyjde počasí, uspořádáme svatojánský rituál u ohně. Mým hostem bude opět Lenka Urban, která svou přednáškou oživí náš pobyt. Jsem moc ráda, že se přijde s námi Lenka podělit o spoustu úžasných myšlenek. Vždy náš pobyt krásně oživí.  

Jak budete prožívat Vánoce? Jaké zvyky dodržujete?

Vánoce, jak jsem už psala, miluji. Je to pro mě kouzelná doba. Doba, kterou stále vnímám jako magickou, i když jsem už starší. Vnímám, že tento čas dostáváme jako dárek, abychom se otevřeli svým myšlenkám, svým pocitům, abychom si užívali přítomnosti celé rodiny, vnímali radost, byli tady jeden pro druhého. Abychom pochopili to pravé kouzlo Vánoc. 

Když jsou děti malé, Vánoce mají určitě úplně jiné kouzlo. Bezprostřednost dětí a radost z každé maličkosti, očekávání, co se bude pod stromečkem dít, jsou nádhernými okamžiky, které zůstanou v člověku na dlouho. 

U nás doma jsme každoročně pekli perníčky, cukroví a na Štědrý den vánočku. Stromeček u nás vždy zdobily až na Štědrý den děti. Vyhlíželo se zlaté prasátko, proto se po celý den skoro nejedlo. Po štědrovečerní večeři se pouštěly lodičky, lil se vosk do vody, krájelo jablíčko. Večer se chodilo do nedalekého kostelíčku na půlnoční mši. 

Moc ráda také vzpomínám na podvečerní návštěvu u sousedů. Byl to takový náš malý rituál. Před štědrovečerní večeří jsme se sešli, v klidu poseděli, popovídali si, popřáli.  Tyhle návštěvy měly své kouzlo a nikdy jsme je nevynechali. Vlastně se uskutečňovaly i pár let poté, co jsme se odstěhovali. Tahle vzpomínka v nás zůstane napořád. 

Naše paní sousedka byla neskutečná. Vždy měla připravenou nějakou sladkost, nějaký dáreček. Na Vánoce vyzdobila perníčky, které osobně upekla, malý stromeček na chodbě domu. Každé ráno, cestou do školy, procházely kolem stromečku děti a samozřejmě si neopomněly ze stromečku perníčky vzít do školy.  Co se nevešlo do kapes, šlo do pusy.  Samozřejmě paní sousedka stromeček poté dozdobila, a tak byl opět připraven pro vánoční jedlíky, až půjdou ze školy. 

Byly to nádherné chvíle, na které moc ráda nejen já, ale i mé děti vzpomínají. Ale nejen na paní sousedku, na celou jejich rodinu. 

Na první a druhý svátek vánoční chodili koledníci.  Protože naše dcera zpívala v místním lidovém souboru, každoročně vycházela na koledy také. Nejdřív se ale u nás sešla v poledne děvčata a vyráběla „štěstí“. Byla to jedlová větvička zdobená ozdůbkami z barevného papíru. Když bylo hotovo, oblékly se děvčata do kroje, na nohy si nasadily krbce, do ruky popadly zapálenou lucerničku, do druhé ruky košík se „štěstím“ a vydaly se na cestu. U chalupy zazvonily, zazpívaly koledy, popřály a na rozloučenou přidaly ještě tuto koledu: 

Štěstí, zdraví tomu domu
vinšujeme vám každému.
Nejprv panu hospodáři,
ať se mu na poli daří.
Potom paní hospodyni,
ať se jí daří v kuchyni,
aby hrnce nerozbila
a sto dolarů zarobila.

Poté předaly „štěstí“ a paní domu si ho pověsila. Tam zůstalo až do příštího roku, než opět dorazili koledníci a přinesli „štěstí“ nové. Toto jsou nádherné zvyklosti, které se v naší vesnici tradují už dlouho a já jsem za to byla vždy moc ráda. 

Vánoční období je prostě nádherným zakončením roku, které má své kouzlo, ať jste kdekoli. Je to čas zastavení a radosti. Vnímání podstaty Vánoc. 

A tak přeji všem, aby to pravé kouzlo Vánoc si nesli s sebou v srdcích všichni po celý rok, aby nezapomněli ve shonu na své blízké, aby se sešli u jednoho stolu nejen o Vánocích  a aby v sobě probudili  dětskou hravost a vnímavost. Snad vás k dětské hravosti a vnímavosti pozve i Rozárka v naší pohádkové knize. 

Krásné Vánoce z chaloupky za šípkovým keřem. 

Knížku zakoupíte u autorky v jejím e-shopu tady.