Příběhy ke mně promlouvaly odjakživa

Martina Vítová je mladá a talentovaná studentka střední školy, kterou jsem poznala v kurzech tvůrčího psaní, kde se vídáme už asi třetím rokem. Je úžasné sledovat, jak se vyvíjí a roste nejen ona, ale i její psaní. Má velké plány, za kterými si cílevědomě jde. Své povídky většinou dokončuje a už se jí podařilo získat několik celostátních ocenění. Včera při dalším kreativním setkání jsme zkoušely dělat mezi sebou rozhovory, ptát se na to, co by mohlo čtenáře zajímat. Doufám, že v tom povídání s Martinou najdete inspiraci pro své vlastní psaní.

Martino, jak prožíváš letošní začátek školního roku?

Nový školní rok pro mě začal ve znamení velkého stresu, protože maturita se kvapem blíží, ale snažím se to brát pozitivně. Pořád mi do ní zbývá půl roku.

Kdy jsi začala s psaním?

Dalo by se říct, že příběhy ke mně promlouvaly odjakživa, ale s jejich sepisováním jsem začala zhruba v sedmi letech. Váže se k tomu taková veselá historka. Někdy v té první, druhé třídě základní školy jsme dostali dobrovolný úkol – vymyslet příběh o zvířátku, které by se jmenovalo Hlupáček. Jenže jak už to s těmi dobrovolnými úkoly bývá, šly mi jedním uchem tam a druhým ven. Až v den, kdy jsme měli naše počiny odevzdávat, se mi spolužačka zmínila, že je to úloha za jedničku. To mě postrčilo k myšlence, že něco v rychlosti sepíšu. Tak na botníku v naší šatně vzniklo mé první literární dílko o kocourkovi jménem Hlupáček. Vůbec jsem nečekala, že se mi to psaní tolik zalíbí. Jakmile jsem ale za udělala tečku za poslední větou, a že to byla rychlost, měla jsem jasno. Zatímco jiné holky chtěly být princeznami nebo zpěvačkami, já se rozhodla stát spisovatelkou. A za svým snem jsem si nepřestala jít dodnes. Samotnou by mě ale zajímalo, jak by to se mnou bývalo dopadlo, kdyby mi spolužačka neoznámila, že dobrovolné úkoly jsou za jedničku.

Kdy si tvé okolí všimlo, že píšeš?

Vzhledem k tomu, že jsem vždycky patřila spíše mezi ty „pokoutní pisálky“, co sice milují psaní, ale nedokážou snést to, když jejich díla někdo čte, dlouho se to o mě nevědělo. Právo vidět, co celé ty dny dělám zavřená u sebe na pokoji, měli jen mí nejbližší přátelé a rodina. Ti mě od začátku bezmezně podporovali a já jsem jim za to neskonale vděčná. Teprve ke konci základní školy jsem díky našemu novému třídnímu učiteli byla schopná vykouknout ze své ulity a účastnit se soutěží.

Jakých úspěchů už jsi se svými texty dosáhla?

Můj první úspěch přišel ve čtrnácti letech, kdy jsem byla vybrána, abych přispěla do sborníku Život a historie vypálených obcí aneb znáte nás? Tam byly zveřejněny mé první dvě kratičké povídky. O rok později jsem vyhrála druhé místo v okresním kole soutěže Evropa ve škole se svou povídkou Jed pro mého krále. V roce 2017 se má povídka Co nám vzala válka umístila na sedmém místě v celostátní soutěži Prostorem a časem první světové války. Za Pohádku o dědečkovi, nestvůře a jiskřičce jsem obdržela čestné uznání v celostátní soutěži Daniel. Za velký úspěch považuji také to, že jsem si založila blog, kam pravidelně vkládám nejen knižní recenze, ale i své vlastní povídky, a že jsem začala publikovat pro internetový magazín MFantasy, kde píšu recenze převážně na fantasy literaturu pro mládež. Neměla bych také zapomenout na autorská čtení mých povídek pro školy, která pořádáme ve spolupráci s Městskou knihovnou Polička. To je výčet mých dosavadních úspěchů. V příštím roce bych se chtěla trochu odklonit od svého zajetého žánru válečné prózy a vrhnout se na soutěže s fantasy tematikou, která je mi velmi blízká.

Co jsi dělala o letošních prázdninách?

Z větší části jsem dokončovala práci na své první knize. Zatím mi přijde předčasné o ní mluvit, protože si jako začínající autor uvědomuji, že na vydání budu moct pomýšlet teprve tehdy, až vyhraju pár tematických soutěží, ale pro teď mohu prozradit, že se jedná o young adult fantasy ze světa, kde je vláda rozdělená mezi velmistra čaroděje, který pečuje o čarodějníky, a krále lidí. Ten jednoho dne nechá velmistra i s jeho nejbližšími služebníky popravit kvůli údajné zradě, před níž ho varoval Dalan, zrádce, který kdysi sloužil velmistrovi. Nikdo ale nepočítal s tím, že se nejmladšímu z velmistrových důvěrníků podaří vyváznout a utéct z města za pomoci dvou psanců, které královští také pronásledují. Všichni tři spojí své síly, aby našli Dalana a s jeho pomocí očistili své jméno. Jenže nikdo z nich netuší, jakou strašnou sílu si zrádce přivolal na svou obranu… To by bylo k příběhu. Jak říkám, knihy se čtenáři zatím ještě nedočkají, ale chystám pár povídek ze stejného světa, takže je na co se těšit.

Jaké jsou tvé psací rituály, kde nejradši píšeš?

Vzhledem k tomu, že preferuji psaní rukou a do počítače to přepisuji až potom, nejsem příliš náročná, co se prostoru týče. Když mám zrovna inspiraci, dokážu psát na schodech při čekání na vyučování zrovna tak dobře jako na lavičce v parku při západu slunce. Ani na klid nemám příliš vysoké požadavky – jakmile se do psaní skutečně zaberu, ponořím se do svého vlastního světa, kam ke mně okolní hluk a shon nedolehne. Někdy se dokonce nechávám inspirovat písněmi – nejčastěji herními soundtracky a písničkami od mé oblíbené skupiny Miracle of Sound.

Co chceš dělat po maturitě?

Jednoho dne bych ráda pracovala v nakladatelství, takže udělám všechno pro to, abych se dostala na vysokou školu studovat bohemistiku. Ale vzhledem k tomu, že nerada vsázím všechno na jednu kartu, mám v záloze ještě jeden plán, a to studium žurnalistiky. Jako novinářka bych našla rozhodně více uplatnění.

Více o Martině a její tvorba:

FB Knižní svět Martiny Vítové

Blog Knižní svět Martiny Vítové