Okamžik, kdy do sebe všechno zaklaplo

Jsou dny, kdy přijde úžasná vlna, na které se můžete svézt. Kdy se dějí věci, které do sebe konečně zapadnou a vznikne něco úžasného. To byl můj březen!

Uzavřel se první rok tvůrčího psaní v Cafe Veritas, dva autoři se se mnou podělili o své hodně osobní zážitky kolem psaní (rozhovory jsou tady na blogu) a jako blesk z čistého nebe mi přišel program Krátké texty – dlouhá radost. O něm vám chci tady napsat. A nejen já, zveřejním taky, co o něm píší nadšené účastnice.

Někdy stačí jen malé pootevření dveří. Ne tlak. Ne očekávání. Jen tiché pozvání. Možná si nejdřív myslíte, že nemáte co říct. Že slova nepřijdou. Že to nepůjde. A přesto…

„Jsem vděčná, že jsem se účastnila Tvojí výzvy, překvapilo mě, že jsem nakonec vždy něco napsala, i když se mi to po přečtení úkolu zdálo nemožné. Moc mě to bavilo a to plnění úkolů mě přimělo psát.“ Lenka

Slova si někdy najdou cestu sama. Pomalu. Opatrně. Jako by si tě nejdřív potřebovala osahat. A pak začnou do sebe zapadat věci, které spolu dřív nesouvisely. Zkušenosti. Vzpomínky. Všechno, co jsi někdy jen tak minula. Stačí vzít pero do ruky.

„Krátké texty mne moc oslovily. Haiku jsem trochu znala — kdysi jsem je zařadila do jedné lekce trénování paměti a letos v únoru jsme dokonce měli na téma dálného východu včetně haiku seminář pro trenéry paměti (a k té příležitosti jsem si přečetla knížku Haiku — cesta ze stresu). Ale jen jsem to všechno absolvovala, přečetla a ‘akce’ nenásledovala… Takže mi výzva a zařazení haiku krásně zapadly do kontextu. A mikropovídky jsou super — donutí člověka jít k podstatě věci a tak nějak ‘zhutnit’ sdělení. Když jsem si po sobě četla, co jsem napsala, tak jsem byla spokojená a u většiny věcí jsem si říkala ‚jo, to jsem já‘. A pro mne je hodně důležité, že jsem spokojená i s tím, s čím úplně spokojená nejsem — jestli mi rozumíš.“ Marcela

Možná právě v tom je ten tichý zlom. Ne v dokonalosti. Ale v přijetí. V okamžiku, kdy si dovolíš říct: tohle jsem já — i se všemi nedokonalostmi. A pak přijde chvíle, kdy se něco otevře ještě hlouběji. Ne nahlas. Spíš jako když se ve tmě rozsvítí malé světlo… a po čase se z něj stane ohňostroj.

„Svým klidným, otevřeným přístupem pomaličku a nenápadně ze mě doluješ písmenko po písmenku. Já ti věřím, ty mě v ničem nebrzdíš, ba naopak. Největší zlom jsem pocítila právě na podzim, kdy jsem napsala mini erotický příběh. Tys nehnula ani brvou, a dokonce jsi mě povzbuzovala. V tu chvíli mi přišlo, že můžu psát bez zábran cokoli na světě a nikdy to nebude špatně. Za tento okamžik ti velice děkuji. Ten okamžik pro mě otevřel tajemnou jeskyni. Děkuji. Uvidíme se v dubnu v Café Veritas, moc se těším.“  Lucka

Tajemná jeskyně. Místo, kam se člověk bojí vstoupit — a zároveň ví, že právě tam na něj něco čeká. Možná příběh. Možná hlas. Možná kus sebe, který dlouho spal. A možná stačí jen vědět, že tam můžeš vejít beze strachu. Bez hodnocení. Bez správně a špatně. Jen psát. A dívat se, co se stane.

Jsem velmi vděčná, že se ženy výzvy aktivně zúčastnily, vznikla spousta zajímavých textů a drtivá většina vyplnila i závěrečný dotazník. Jedna z otázek a odpovědí mě zvlášť potěšila.

Co by ti v pokračování pomohlo?
„Takový spisovatelský lázeňský pobyt. Kde bych se mohla spolu s dalšími soustředit na aspekty svého psaní, šílet a užívat si opatrování v prostředí, kam se všichni přijeli poléčit a pověnovat se svému psaní.“ Reni

A na to můžu hned odpovědět: MÁME!

Možná právě tohle je další krok. Ne jen otevřít dveře. Ale vstoupit dovnitř naplno. Dát si čas. Prostor. Péči. A psát. Ne proto, že musíš. Ale protože můžeš.

Už příští týden Terroir slov – víkend mezi vinohrady. Jaro ve vzduchu. Slova, která dozrávají stejně pomalu jako víno. Místo, kde se můžeš na chvíli zastavit. A slyšet sama sebe o něco jasněji.

V dubnu se taky už tradičně sejdeme opět v Cafe Veritas.

Těším se na všechno, co přijde. Mrkněte občas do nabídky.