Můj život za časů korony

Stejně jako všem ostatním se můj život na začátku jara ne od základu, ale dost změnil. V té době se mi zrovna jako každý rok pomalu rozbíhal můj veřejný pracovní život (akce ve školách a knihovnách, workshopy a školení) i ten kulturní a společenský (naplánovaný křest knihy na konferenci v Praze, knižní veletrh Svět knihy, filmový festival ve Zlíně). Těšila jsem se stejně jako v předchozích letech.

Všechno se během chvíle změnilo, jedna delší spolupráce se přerušila (spíš skončila), akce ve školách a knihovnách se odložily na neurčito, některé možná vyšuměly do ztracena… Děti zůstaly doma, každý den jsme hledali způsob, jak skloubit učení, online hodiny, přípravy na přijímačky, moji práci, vaření, koníčky atd., jako mnozí jiní.

Za všechno jsem ráda

Přiznám se bez mučení, že se mi ulevilo, když jsem najednou nikam nemusela. Ani děti jsem nemusela ráno nahánět, aby vstávaly do školy. V první chvíli jsem měla jenom strach, jestli se budu dál stravovat, jak už několik měsíců jedu podle svého plánu Metabolic Balance, jestli seženu všechny suroviny, které potřebuju, abych si mohla připravovat jídlo, které mi dělá dobře. (Péct chleba už jsem uměla od Vánoc.) A nakonec mi nechybělo nic. Zkouším nové a nové recepty a cítím se fajn.

Vděčná jsem za místo, kde žiju a můžu volně dýchat. Každý den chodím do lesa a pozoruju přírodu, jak si jede podle svého plánu, i když se celý svět zastavil, jak roste, zelená se, rozkvétá… (Dělám to běžně, ale tentokrát jsem si to užívala a intenzivně vnímala každý paprsek, každý zelený lístek, ptačí zpěv…) Objevili jsme (i symbolicky) blízké studánky a prameny.

Podařilo se mi ze dne na den překlopit svou práci z veřejných akcí zase do těch, které můžu dělat brzo ráno, po poledni nebo večer z domu, jak se mi to zrovna hodí. Copywriting, editace knih, korektury – samá krásná práce s lidmi, které už znám a spolupracuji s nimi dlouho, se znovu zintenzivnila; po letech nová situace s novými rolemi mě obzvlášť těšila a rozšířila mé obzory v oblastech, v nichž se vůbec nepohybuju ani v myšlenkách; jsem ráda za práci na knize Šárky Rosové Vaňové Moje puberta na draka, kterou jsem ráda poznala a zůstáváme v kontaktu. Doufám, že se podaří knihu vydat v plánovaném čase.

Taky se snažím věnovat se svému tělu, to je oblast, ve které mám velké rezervy. Ale jsou okamžiky, kdy vidím, že to má smysl. Zase zkouším cvičit jógu s Markétou Strnadovou, která tak krásně vysvětlí PROČ, se Zuzkou Klingrovou a dalšími, i tu obličejovou na IG Udržksicht, učím se dýchat, chodit rovně (po dlouhém sezení u počítače)… Když se mi to podaří pár dní po sobě, hned pozoruju zlepšení. Zbývá jen vytrvat a zařadit do denního programu. Je to velmi důležité při práci doma na počítači udržet nějakou rovnováhu.

Čas pro osobní růst a sebevzdělávání

Zároveň jsem se vrhla velmi intenzivně do sebevzdělávání. Ze všech stran ke mně přicházely informace, které mě zajímají – o změně myšlení, o všímavosti, o kvašení zeleniny, o školství, o online světě, o slovanské mytologii… Vrhala jsem se do všeho. Ochutnávala jsem nové věci na online kongresech, přijala nějaké facebookové výzvy, zaplatila jsem si doteď pro mě nedostupné zahraniční online kurzy. Jak jsem plnými doušky nasávala nové myšlenky, přicházely další a další tipy.

Nakoupila a nakupila jsem kolem sebe plno knih, které mě obohacují, a mám tak spoustu materiálu k přemýšlení. Z beletrie si mě našla románová kronika Karin Lednické Šikmý kostel, ve velice čtivém příběhu jsem se dozvěděla o historii města Karviné a kraje kolem. Za velmi podstatné považuju dílo Ženy, které běhaly s vlky. Věděla jsem o knize už dávno, několik lidí mi ji doporučovalo, ale správná chvíle přišla až teď. O to víc jsem si ji vychutnávala a rozuměla jsem jí. To, co jsem chtěla vědět o archetypech v pohádkách, jsem se dozvěděla právě tady. K této knize mě přivedla jiná útlá knížka Sabine Groth Cesta hrdinky, kterou jsem přečetla těsně předtím, a z Portálu jsem ještě získala praktickou knížku Anke Precht Na vnitřní vlně/Jak neztratit mentální energii. Dlouho jsem měla zálusk na knihu Pozitivní leader od Jana Mühlfeita. Pak mám rozečtené knihy od Joe Dispenzy Zbavte se zvyku být sami sebou a Vy jste placebo. A spoustu dalších.

Úžasné, jak se všechno najednou propojuje a dává smysl.

Nevěřte všemu, co si myslíte

Doba koronavirová přenesla ještě více aktivit na internet a otevřela nám ještě více možností. Mně třeba příležitost, které jsem hned využila, sledovat kurz Joe Dispenzy s českým dabingem a pracovními materiály v češtině. Konečně mi začaly věci do sebe zapadat a dostalo se mi vědeckého vysvětlení, jak funguje náš svět. Určitě to tak mělo být, že živý kurz Markéty Hamrlové Posilovna mysli, na který se moc těším, se posunul z května na srpen a před ním se objevil právě online kurz Poznej sílu své mysli od Joe Dispenzy.

Procházela jsem ho poctivě i s meditacemi. Už po první se mi stala neuvěřitelná věc – zpráva o větším přeplatku, který se nepochopitelným způsobem vytvořil před několika lety, instituce, kterou zajímají jenom nedoplatky, mi ho poslala právě v této době zpět. Měl to být hmatatelný důkaz, že to, co Joe říká, funguje. Další důkazy mám v práci s emocemi, které ale nejsou tak vidět. Teď jde o to, proces změny udržet.

Konec nouzového stavu s bonusy

Výjimečná opatření skončila a my jsme se pomaličku začali částečně přesouvat, aspoň občas, ze svých domovů ven. Začaly se otvírat obchody, restaurace. Byla jsem nadšená ze zprávy na Facebooku od nové majitelky knihkupectví U Kruhového objezdu, že by chtěla prodávat mou knížku. Byl to první obchod, kam jsem hned po otevření zašla. Živou akci, kterou jsem si vychutnala, byl příjemný arteterapeutický večer s Jitkou, hlavně zadání ztvárnit naši rodinu jako cirkus.

Otevřely se částečně školy (netýkalo se to výrazně mých dětí). Zvládli jsme přijímačky na obě střední školy, s vypětím všech sil byl po týdnech přemáhání překreslen výkres podle předlohy do sítě a s odřenýma ušima tak splněna ročníková práce do výtvarné výchovy. A nastaly konečně prázdniny!

Splněný sen o Českém Krumlově

Když už bylo jasné, že nouzový stav končí a život se začne vracet k normálu, vzpomněla jsem si na své (nesplnitelné) přání užít si pořádně, v klidu, několik dní, ráno, v poledne, večer, místečko vedle místečka Český Krumlov. Ještě loni jsem si myslela, že už se tam nikdy nepodívám, a najednou se objevila příležitost, které jsem musela využít. Rezervovala jsem ubytování přímo v centru pod zámkem, abychom to měli všude blízko a každý si mohl užívat podle svého.

Nádherné počasí nám umožnilo bloumat uličkami, podél řeky, s výhledy na zámek s typickou věží z různých míst. Klidnou pohodovou prohlídku zámku (vlastně dvě). Plavbu na voru po Vltavě s úchvatnými pohledy na známá místa zase z jiné perspektivy. Večerní procházku městem s místní průvodkyní.

Několik posezení v příjemné kavárně U Klarisek v areálu klášterů, odpočinek a hru v Klášterních zahradách. Procházku přes Městský park k synagoze, přes Růžovou zahradu k ateliéru Egona Schieleho… Zkrátka jsme prošli nebo viděli skoro všechny domy a stavby z Krumlovského průvodce  architekturou. Měli jsme čas i na místa, která běžný návštěvník, který přijede do Krumlova na pár hodin, nestíhá.

A na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili i u mé nejmilejší šéfové a kamarádky Míši z LadyVirtual, která mě před lety přivedla ke copywritingu a linkbuildingu, a užili si příjemné odpoledne s její rodinkou.

Divadlo v dešti

Už v únoru jsme si koupili lístky na letní divadelní představení Lakomec s Bolkem Polívkou. Pak jsme na to skoro zapomněli nebo jsme si do poslední chvíle mysleli, že máme smůlu a že nic nebude. Když už se představení blížilo a bylo jasné, že se asi hraje, s napětím jsme sledovali počasí. Lístky jsme měli totiž na open-air scénu v Biskupském dvoře.

Ten den se hodně ochladilo a předpovídali déšť, i když v Brně spíš ne, nebo až od půlnoci. Už několik hodin před naším odjezdem pršelo u nás na Vysočině už hodně, a pak celou cestu do Brna. Vzali jsme si radši několik vrstev oblečení, pláštěnky, deštníky a malou deku. Nikdo z nás nebyl moc nadšený, někteří to hráli na to, aby zůstali doma… Když už jsme tam ale byli, tak jsme si řekli, že se aspoň podíváme na začátek, jak je udělaná scéna, jak budou hrát herci, a kdykoliv můžeme jet domů.

Nakonec jsme vydrželi celé tři hodiny až do půlnoci, kdy se tleskalo vestoje. Déšť nám nevadil, bavili jsme se hereckými výkony a prožívali známý příběh, do kterého herci zakomponovali i deštivé počasí, odbíjející zvony na kostelech, pána odcházejícího na toaletu… Naši týnejdři byli nadšení a ptali se, kdy pojedeme zas.

A další prázdninové dobrodružství začíná už zítra…