Detoxy skříně jsou takové hluboké terapie duše i těla

Rozhovor s Martou Hlávkovou Vydrovou

Martu Hlávkovou Vydrovou jsem potkala v online světě v okamžiku, kdy jsem si řekla, že bych už po třech letech chtěla potkat živé lidi a nejlépe v Olomouci, v mém rodném městě, kam teď každý týden jezdím za povinnostmi. Marta začínala zrovna rozjíždět networkingové akce a po několikerém domlouvání to napotřetí klaplo a já jsem byla lapena.

Hned na prvním setkání jsem naživo poznala ženy, s nimiž jsem už spolupracovala nebo je sledovala v onlinu, i pár nových tváří. Druhým setkáním byl Beauty Day, který jsem si neskutečně užila. S Martou jsem ale neměla ještě příležitost si promluvit, tak mě napadlo udělat s ní rozhovor na můj web, a třeba se ke mně příště zase někdo přidá.

Marti, jaká byla tvoje cesta k tvému poslání, povolání stylistky?

Móda mě bavila odjakživa. Fascinovaly mě barvy, odstíny, cítila jsem, že všude potřebuji mít harmonii. Jsem extrovertní a společenský typ, typická lvice s kudrnatými vlasy.

Mít rodinu a děti byl můj veliký sen a ten se mi splnil. Postupně jsem přivedla na svět čtyři dcerky a už při třetí a čtvrté holčičce jsem pracovala ve svatebním salonu. A tam jsem začínala tušit, že svět stylingu a krásy je „to moje“.  Už tehdy mě nesmírně bavilo sledovat, co se děje, když do salonu přijde nevěsta, já ji vidím v civilu a mám zhruba hodinu a půl na to, abych jí půjčila šaty za několik tisíc a dopřála jí krásný zážitek. To ohromné propojení psychologie klienta, empatie, citlivosti, vstřícností, loajality, to snoubení těchto všech darů mě nesmírně přitahovalo a úžasně bavilo. Věděla jsem, že to je mé „flow“. Pracovala jsem tehdy v nádherném Domě u parku, což je podle mě jedno z nejhezčích míst v Olomouci. Citlivá a velkorysá rekonstrukce.  Bylo mi tam moc dobře, protože jsem dostávala přesně to, co potřebuji – krásno, čisto, voňavo a útulno.  Taky kolektiv tam byl skvělý a já jsem za těch krásných 6 let nesmírně vděčná.

Už v té době jsem chodila nakupovat s kamarádkami, které se v módě moc nevyznají.  Jednou jsem byla nakupovat s psycholožkou Darinkou a ta mi tehdy poprvé řekla: „Tak tohle je přesně to, co máš dělat. To je tvůj dar, Tvá výjimečnost.  Přesně toto ocení mnohé ženy, ty, které se cítí zaskočené vším tím zmatkem při nakupování.  Budeš tu pro ženy, které neznají materiály, necítí správně kombinace barev, neví, co dát k čemu, jak to vše vzájemně sladit a kombinovat. Budeš tu přesně pro ty ženy, ale také pro muže, které nakupování děsí nebo vyčerpává.

A to byl impuls k tomu, abych šla hlouběji. Vlastně vždycky mě to ke stylistice nesmírně táhlo, obohacovalo, už u dětí jsem potřebovala mít všechno do puntíku sladěné.

Všímala jsem si, že ten soulad a harmonii potřebuji mít, i když nepracuji. Šla jsem třeba na nějaký seminář, workshop nebo přednášku. Pokud jsem vnímala nesoulad barev nebo stylu na přednášejícím, musela jsem si zavírat oči, aby ke mně dolehlo to správné sdělení.

V mé hlavě mi totiž defilují různé obrázky, návrhy změn, který kousek oděvu bych vyměnila, předělala, změnila, aby tam pro mě byla ta harmonie. To samé se mi děje třeba na třídních schůzkách u dětí. Profesorka má krásné čokoládové šaty, ale nepromyslí k tomu detaily, náušnice, pásek nebo boty. V těchto chvílích je pro mě těžké se soustředit a „nepracovat“. Většinou si alespoň na chvíli musím zavřít oči, aby to dané sdělení ke mně došlo. Nechápejte mě špatně. Není v tom povrchní souzení nebo hodnocení. Spíš vidím, jak by stačilo „málo“, aby celek byl ve výrazně větším souladu.

A jak ses dostala k pořádání krásných akcí, spojujících šikovné kreativní podnikající ženy i muže?

Jak? Když jsem začala podnikat, moc mi chybělo právě to setkávání, které jsem zažívala v Domě u parku.  Když podnikáte, máte jiné starosti a radosti než lidé, kteří chodí do klasického zaměstnání. Veřejná samota je termín, který ráda používám.  Všichni jsme stále „na sítích“, kde sdílíme a prodáváme, ale ve skutečnosti jsme vlastně dost osamělí.  Já jsem tedy rozhodně byla, a ještě teď se občas tak cítím, přestože jsem denně v online spojení s desítkami lidí. Moc mi chyběl ten tým, na který jsem byla dlouho zvyklá.  Kolegyně ze svatebního salonu, to společné sdílení, inspirace, podpora, to, jak jsme se tam skvěle doplňovaly. Každá z nás měla naprosto jiné schopnosti, ale dohromady to dávalo úžasnou mozaiku, ve které nic nechybělo. Takže vlastně to byl první impuls. Zkrátka jsem cítila, že mě tam má duše volá. Tehdy jsem ani nevěděla, že se takové akce nějak jmenují. Networking byl pro mě neznámé slovo. Prostě jsem cítila, že musím uspořádat tady v Olomouci takové podnikatelské setkání a propojit se s dalšími lidmi. Inspirovat se navzájem. Sdílet. A najít si třeba svou byznys kámošku.

Můj muž viděl, kolik s tím mám práce, jak často u toho organizování networkingu sedím a kolik tomu dávám času a pozornosti. Na tom prvním setkání byl se mnou a říkal: „Tolik práce za tím vším, tolik energie a času, a přitom tam nebyl jediný tvůj potenciální klient. Tady nenajdeš nikoho, kdo by si u tebe nechal udělat detox skříně, šel s tebou na asistované nákupy nebo chtěl konzultaci.“  Zastavila jsem ho s tím, že vím, že to nebude hned. Cítíla jsem, že se otevřou nové dveře, že se to „samo“ organicky poskládá, a že to chce jen čas, pozornost a důvěru. Tušila jsem, že jsem správně, a že mě čeká „nová etapa mého života“.

No a tak se to vlastně i stalo, že z nějakých patnácti lidí v Kafecu ve vile Primavesi to během pár měsíců krásně vyrostlo do velkého a inspirativního setkávání se.  Teď se scházíme v půvabném prostoru hotelu Herbarium boutique hotel, který má nádherně zelený kapradinový sál.  Pořádat event pro 90 lidí už byla velká škola.  Ta vzestupná tendence byla skvělá. Vidím, jak se změnil život mě samotné, ale s radostí pozoruji i to, jak se mění životy dalších lidí a dělá mi to ohromnou radost.  Organizovat cokoliv mě bavilo už odmalička. Vím, že je to můj dar a že mi to jde. Propojila jsem tak  svou touhu s tímto darem. Byla jsem tak vděčná, že konečně slyším volání té své duše. Najednou vím, že jsem správně a že to můžu báječně propojit networking s módou.  Mít své Beauty dny a beauty témata. Můžu si zvát módní návrhářky, kreativce, tvůrce, podporovat lokální tvorbu, upcycling, který mám odmalička moc ráda, pomalou módu, že mohu mluvit o materiálech, o tom, že móda není povrchní, a že má smysl přemýšlet o tom, jak a do čeho se oblékáme. Networking je pro mě obrovská zkušenost a velká životní cesta.

Nechci tvrdit, že nejsou těžké dny, a že to vždy nádherně plyne.  Těch organizačních klacků pod nohama je někdy docela hodně, ale přesto si pořád myslím, že jsem správně a těším se na dobu, kdy to budu dělat v úplném flow a v lehkosti, po které celoživotně toužím.

Proč je podle tebe osobní setkávání naživo tak důležité?

Na to mám rychlou odpověď. Jsem už patrně přeonlinovaná, přehlcená všemi online kurzy a webináři, podcasty, online konferencemi a setkávání se přes obrazovku. I tak dost sedím u počítače, než zorganizuju networking a než si udělám svou agendu k osobnímu stylingu, detoxu skříní, k propagaci a podobně.  Teď se těším z toho, že se můžeme potkávat naživo. Tam totiž cítím obrovskou vlnu podpory, sdílení, souznění. Je to pro mě úplně jiný zážitek. Minule jsem cítila i takové lehké dojetí u toho všeho a vnímám, že daleko rychleji rostu a že mi to víc sedí k tomu, jaká jsem a co potřebuji. Je pro mě moc hezké, když mi ženy dopředu zavolají a podpoří mě.  Ráda bych zmínila třeba Magdu Malou Ottovou, která mi volá pravidelně každý měsíc. Zeptá se, jak se mám, jestli nepotřebuju s něčím pomoct, jak se cítím. To je tak skvělé! Těch žen je ale daleko víc. Podporuje mě třeba Eva Pitnerová , Darja Konečná  a mnohé další. 

Když je teď zmiňuji, mám okamžitě chuť napsat, co všechno tyhle báječné ženy světu přináší, ale to by bylo na další samostatný rozhovor. Najednou mi přijde, že v tom už nejsem tak sama a že mám na koho se obrátit a s kým sdílet. Vděčná jsem i za mé úžasné fotografky. Networking fotí od začátku Radka Jarmarová, ale taky Vendy Zitterbartová, Pavli Vera Ferdová a Lucka Deutsch. To všechno jsou ženy, které tvoří teď můj svět a já si nesmírně vážím toho, že je mám takhle blízko.  Mám v tom poměrně jasno. Raději prostě jedno výživné setkání v živé energii než nějaké 3 online věci. Nechci, aby to vyznělo nevděčně.  Dobře chápu význam onlinu. Má nesporné výhody, protože šetří peníze, cestu, a tím i čas, ale nemá to pro mě tu správnou hloubku. Myslím, že budu vždy víc fandit akcím, které se odehrávají naživo. Má to pro mě svou autentičnost a velký přesah.

Kdy a jak jsi přišla na tyto své vzácné dary, které přinášíš ostatním?

Vzácné dary, říkáš? To zní moc hezky. Chci říct, že jsem poslední dobou hodně ráda i sama se sebou. Myslím tím ten vzácný čas, kdy jsou děti ve škole, muž v práci a doma zavládne ticho a klid. Občas vstávám velmi brzy ráno, třeba už kolem třetí hodiny. V té době je v tichém režimu i můj mobil, a to je krásný čas. Vnímám víc svoje myšlenky a sebe samotnou. Děkuji, že se mě ptáš právě na tohle.  Věděla jsem už dávno, že cítím velmi intenzivně barvy a že potřebuji krásno a čisto. Pořádek a útulno. To tam prostě bylo vždycky.  Neskutečně mě bavilo rekonstruovat první byt, potom druhý a vlastně i náš dům, který jsme začali stavět, když se nám narodila čtvrtá holčička. Stěhovali jsme se, když měla rok a byla to veliká jízda.

Vždy jsem hodně chodila v šatech a v sukních a měla jsem chuť podporovat ženskost a probouzet krásu. Vrátím-li se daleko do dětství nebo do dospívání, tak už tam jsem byla poměrně vyhraněná.  Intenzivně vnímám energii barev a čím dál méně nosím černou.  Dnes už vím, že je to barva, která mě nepodporuje, že je smutná. Pokud mám nějaký oblíbený černý kousek ve svém šatníku, který si chci nechat, tak poprosím Blaničku Drab, aby mi na něj namalovala něco veselého. Znáte její tvorbu? Blanka má svůj butik v Bruntále a její autorské kresby jsou nádherné.

Jak to děláš, že se s tebou žena cítí vítaná a ve správnou chvíli na správném místě?

(Aspoň já to tak ze své zkušenosti vnímám a bylo to pro mě po třech letech v izolaci důležité, abych začala zase chodit mezi zajímavé lidi.)

Ano? Takhle to vnímáš, Alenko? Tak to mě nesmírně těší. A je to také můj záměr.  Pro mě je velmi důležité cítit se vítaná a přijatá. Mezi svými. To je cílem mých živých setkání. Proto vznikl Olomouc Network.

Co se týče styling práce s klienty, tam je to ještě daleko intimnější a citlivější. Pro mě je tam většinou takový magický moment.  Společně vyprázdníme a uklidíme skříně, aby vznikl prostor pro něco nového. Lepšího.  Je krásné sledovat, jak z toho nahromaděného nepořádku, který tam schraňovali hrůzu let, zůstane funkční kapsulový šatník, který se dá vzájemně velmi dobře kombinovat. Sladíme ho, dokoupíme, co je třeba, a nafotíme vše do takové praktické galerie, která slouží jako skvělý pomocník všedních dnů. Vnímám, jak jsou pak ženy i muži sebevědomější. Všímám si všech těch AHA momentů a uvědomění. Je to služba, která se musí zažít. Detoxy skříně jsou takové hluboké terapie duše i těla. Vidím ten strach věci pustit. Loučení je těžké. Oblečení s sebou nese malé i velké příběhy. Jsou to vzpomínky, nostalgie a velké emoce. Zažíváme radost, ale také slzy.  Ty emoce tam fakt jedou ve velkém a já vidím, jak se ti lidé proměňují. Vyřazené oblečení odvážím, aby tam nezůstávalo a energie tak nestagnovala. 

Doma mi třídění zabere ještě spoustu času, protože se ho snažím nějak smysluplně využít. Dává mi smysl recyklovat, oddělovat bavlnu a zpracovávat ty věci dál tak, aby naší planetě škodily co nejméně. Pokud to jde, ráda je prostřednictvím různých projektů vracím do života.  Dostanou tak druhou nebo třetí šanci. Každý ji potřebujeme. Proč by tedy oblečení mělo být výjimkou? Zároveň mě úplně děsí, kolik polyesterových kousků ve skříni lidé mají.  Málokdo totiž čte ty maličké cedulky. Lidem chybí souvislosti. Koupí si impulsivně trendy věc, ke které doma téměř nic nemají.  Sirotků je ve skříni vždy spousta. Uvědomuji si, jak se v průběhu času měníme.  Třeba po dětech už nemůžeme nosit ty holčičkovské věci, co jsme nosily, když jsme byly svobodné. A není to jen proto, že už je neoblečeme. Je to proto, že jsme se změnily.

Mým záměrem je, abych byla takovým průvodcem. Jemným, citlivým, a abych víc naslouchala, než mluvila. Naslouchání, to je to, oč tu běží. Chci vnímat, co se děje v tvářích těch lidí, když si berou jednotlivé kousky do rukou. Vidím, jak se jim uleví, když ty nahromaděné zbytečnosti odvezu. Vím, že jim zase do života přijde spousta dobrého. Dává mi to velký smysl a cítím ohromnou vděčnost za to, že můžu dělat takhle intimní a smysluplnou práci.

Lidé mě pouští do svých domovů, do svých ložnic a odkrývají mi mnohé. Zkoušíme různé kombinace a já je u toho fotím, aby měli v galerii památku. Mohou se opakovaně dívat na to, jaké kombinace jsme zvolili. Díky tomuto zážitku se klient/ka uvidí v zrcadle mýma očima. Ráda lidem vpouštím do šatníku nové barvy a také nové pocity.  Většinou je to terapie, která léčí i mě. Svým způsobem se to dotýká i mých bolestí. Obvykle potřebuji den volna, abych to celé integrovala, vstřebala, a abych se mohla posunout dál.

O setkáních v Olomouci si můžete přečíst i v dalších článcích:

Díky networkingu ke hvězdám

Jen pro ten dnešní den