Dámičky na ambasádě

Když se člověk pouští do něčeho nového, neznámého, neprobádaného, je fajn mít parťáka, kterému může věřit, se kterým se podělí o úkoly, o radost, o strach…

Když jsem začala psát a chtěla jsem vydat svou první knihu, poznala jsem ilustrátorku Magdu. Obě jsme měly stejně malé děti a byly na mateřské dovolené. Když jsem uviděla její obrázky, okouzlily mě natolik, že jsem zatoužila po společné pohádkové knížce. Tak vznikla Kouzelná zahrada, která nás hodně naučila a otevřela nám mnohé dveře, které jsme spolu s nadšením a zvědavostí otvíraly. Pro mě je skoro nejdůležitější, že jsme se přitom vždycky pořádně zasmály, legraci jsme si dělaly hlavně samy ze sebe.

Magdi, na kterou naši společnou akci nejvíc vzpomínáš a který okamžik se ti vždycky vybaví?

Alenko, vybavuji si všechny naše akce, od první korespondence na jednom serveru s rukodělnými výrobky, kde jsem odpověděla na tvou poptávku po ilustrátorovi, první autorské čtení z Kouzelné zahrady ve svitavské knihovně, po první živé setkání na konferenci v Poličce, přes několik společných pohádkových dílen na veletrhu knihy v Praze s projektem „Pohádky pro společné čtení“ nebo autorské čtení v letňanské knihovně v rámci akce „Celé Česko čte dětem“ (zapomněla jsi dodat, že to byla hlavně vernisáž obrázků tvých a tvojí dcerky), setkání a křest našich publikací v Karlínském spektru, kde jsem měla těsně po porodu nejmladší dcerky a spoustu dalších akcí. Když tak nad tím přemýšlím, bylo jich opravdu hodně za těch dvanáct let, co se známe. A každé bylo milé, veselé a obohacující.

První setkání po roce společného tvoření (2010)

Když se mě, ale zeptáš, která akce se mi vybaví a asi nejvíc pobaví na první dobrou, tak to bylo pozvání na slovinskou ambasádu, při příležitosti 25. výročí vzniku Slovinska. Konec června, pařák jako blázen a my řešily nutnost silonových punčocháčů. Měly jsme sraz na tramvajové zastávce v pražských Střešovicích. Ty jsi na něj odvážně dorazila už v šatičkách a silonkách, já je na sebe zbaběle „rvala“ jen kousíček od tramvajové zastávky, abychom mohly na tu váženou akci dorazit jako dvě „superdámičky“.

Akce to byla krásná, nevšední i zábavná, čemuž přispěla i ta obrovská úleva, kdy jsme obě, po slavnostním zahájení, silonky zahodily do koše na místních toaletách, protože jsme nakonec zjistily, že jsme jediné, kdo je má, protože ostatní pozvané dámy si s tím vůbec nedělaly žádné starosti. Nevím, jestli se sluší vyprávět moje utrpení na vysokých šteklích, na které jsem si jako matka tří dětí nestačila nikdy zvyknout, páč zkrátka nebyla příležitost a hned za vraty ambasády, po nafocení reprezentativní fotografie jsem je zula a na nejbližší metro už došla bosa.

Reprezentativní fotografie (jediná společná)

Ano, to byla krásná a zábavná akce, na kterou jsem dostala pozvání přes Facebook právě díky Kouzelné zahradě. Studovaly jsme protokol, abychom věděly, co si na tu zahradní slavnost vzít na sebe. Tehdy bylo asi 37°C ve stínu a my jsme byly přesvědčené o nezbytnosti těch silonek. O vtipné situace tak nebyla nouze. Moc ráda na to vzpomínám.

Vzpomeneš si ještě, který obrázek z našich společných knížek byl úplně první (já to vlastně nevím) a který máš nejradši?

Který obrázek z našich společných knížek byl první? Víš, že ani já nevím…Určitě to musela být jedna z ilustrací ke Kouzelné zahradě, to je jasné, ale nejsem si jistá, jestli to byla přímo ta k pohádce Kouzelná zahrada nebo Nejkrásnější květina. A který obrázek mám nejraději? No, s odstupem času mám pocit, že bych teď překreslila snad skoro všechny a udělala je lépe, člověk se asi vyvíjí, nevím, jestli to máš tak i ty se svými knížkami, ale ráda mám třeba ilustraci z našeho posledního společného počinu, což byl pohádkový sešit „Tři prsteny“ a je to ten s mlynářem a jeho prostřední dcerou, ten se mi povedl.

To je zajímavé, já mám taky moc ráda obrázek k pohádce Nejkrásnější květina, přitom na něm není žádná krásná princezna, ale starý dědoušek s mladíkem. Tento obrázek má přesto v sobě velké kouzlo.

Od té doby jsi nakreslila spoustu dalších obrázků i do jiných knížek a vytvořila další krásné věci. Co je u tebe teď nového a jaké máš tvůrčí plány do nejbližší budoucnosti?

Co je u mě nového? No, jak mě znáš, tak u mě se pořád něco děje a někdy je to vážně fuška. Nicméně, ať se děje, co se děje, stále mám potřebu něco kreslit, malovat nebo vyrábět, to se snad nikdy nezmění. Jen si někdy musím prostor pro to svoje „tvoření“ těžce vyboxovat. A protože nápadů mám pořád hromadu, tak tím spíš mám pocit, že se mi ho v zápalu mateřských a rodinných povinností nedostává. Momentálně jsem se vrhla do šití a malování autorských panenek, což mě hrozně baví, říkám jím látkové kámošky, pak mám rozpracované ilustrace k jedné dětské knížce, kterou píše kamarádka, práce na ní mě moc baví, protože její příběhy jsou dobrodružné a veselé. Moc se na ni těším a myslím si, že se bude dětem líbit. No a ještě jsem dostala za úkol vymalovat dětský koutek v jedné vznikající kavárně. Hrozně se mi líbí, jak je zrekonstruovaná a je mi potěšením, že jsem k tomu byla přizvaná. Už aby se tady daly věci alespoň trochu do svých kolejí a kavárnu mohli otevřít.

Začala jsi taky psát, co třeba tvoje autorská kniha? Nepomyslela jsi na ni? Nakladatelé mají zájem o ilustrátory, kteří si napíší i texty.

Začala jsem psát, je asi hodně silné tvrzení. Vždycky jsem měla psaní jako takovou malou terapii, ale nikdy jsem nepomýšlela, že by ze mě byla spisovatelka, to chraň Bůh! Ale není to tak dlouho, co jsem absolvovala jeden víkendový kurz tvůrčího psaní, protože jsem se na jedné akci potkala s Danou Emingerovou, což je žačka Arnošta Lustiga, která, mimo jiné, sama psaní vyučuje. Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit i z té druhé strany. Zjistit, jestli mám vůbec nějaké předpoklady k tomu, abych dokázala napsat něco kloudného. Přišlo mi to jako dobrý nápad, protože kdybych v sobě tento potenciál objevila, mohla bych si napsat svoji knížku a sama ji ilustrovat. Nemusela bych čekat, až někdo jiný něco napíše a osloví mě, protože co si budeme povídat, takových příležitostí je pomálu. Bylo to moc fajn a dá se říct, že mě to i „chytlo“. Na čas jsem zase tenhle nápad pustila k vodě a věnovala se jiným činnostem, až do minulého týdne, kdy jsem na Facebooku objevila, že vyhlašuješ minikurz tvůrčího psaní. To mě zase nakoplo a vrátilo myšlenku, že bych to jednou mohla dát. Po krůčkách se začít vzdělávat i v téhle oblasti s vidinou, že to třeba někdy vyjde.

S Magdou se můžete i vy setkávat v našem kurzu psaní ve facebookové skupině Píšeme hravě i dravě články, blogy, knihy…

Podívejte se na její nové stránky Magdi-ce, kde můžete obdivovat její výtvarnou tvorbu.

Alena Vorlíčková
Psaní ve všech podobách, kreativní texty, články do magazínů, psaní na web, blogování, copywriting, to je moje vášeň. Už několik let mě psaní živí a já se cítím volná a svobodná. Vedu workshopy tvůrčího psaní pro různé věkové skupiny, kurzy copywritingu pro drobné podnikatele, storytellingové dílny. Baví mě inspirovat a vést druhé ke splnění jejich snu, kterým je psaní pro radost, napsání a vydání knihy, tvorba textů podporujících podnikání. Víc se o mně dozvíte na stránce Můj příběh.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Malý průvodce na Cestu k vaší knize

    Píšete, chcete vydat svou knihu a dostat ji ke čtenářům? V malém návodu ZDARMA najdete tipy na první kroky!

  • 7 cest k probuzení vaší kreativity, radosti a vášně

    Malé kroky k velké radosti a pocitům štěstí - e-book s tipy a cvičeními k vytištění a vyplnění

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky