Blízkost smrti mi pomohla odhodit zbytečné strachy

Právě se rodí krásná knížka. Jsem moc ráda, že můžu být u toho. Její autorku jsem poznala ve svém kurzu Vaše kniha – váš splněný sen a až po čase jsme zjistily, že k sobě máme blízko i ve fyzické realitě a určitě jsme se viděly i naživo, jen jsme o tom nevěděly.

Maruška Chválová je úžasný člověk, je to mladá žena, maminka dvou krásných dětí, sestra, kamarádka a VDOVA. Před dvěma lety přišla náhle o manžela a její knížka je o její cestě k životu, o společných plánech, které teď realizuje s rodinou a přáteli, a o spoustě dalších věcí.

Maruško, ve své knize vyprávíš svůj vlastní příběh o velké lásce a nečekané smrti mladého člověka, tvého manžela. Proč ses rozhodla o tak intimní osobní zážitky, myšlenky a pocity podělit se spoustou čtenářů?

To je moc hezká otázka. Odpověď na ni možná nebude úplně logicky odůvodnitelná. Řídila jsem se svým vlastním pocitem. A uvnitř sebe jsem cítila silnou potřebu uchovat co nejvíce vzpomínek, historek, zážitků pro naše děti, aby mohly svého tatínka alespoň takto zprostředkovaně znát. Ta myšlenka, že s ním nebudou vyrůstat, trhá srdce, je to hodně náročné a cítila jsem, že když vložím vše do knížky, udělám maximum pro to, aby ho znali a věděli, jak výjimečným, laskavým a milujícím člověkem byl. To byl prvotní impuls a na začátku psaní jsem si myslela, že knížku píšu pro děti, pro sebe a pro nejbližší rodinu. Změnilo se to postupem času, když jsem viděla, že mé sdílení na blogu pomáhá, že mi se daří spojovat lidi a motivovat je k tomu, abychom společně realizovali Honzíkovy sny a plány. A vznikala tak spousta hezkých zážitků, setkání a nápadů a moje cesta se přede mnou postupně krůček po krůčku otevírala. A já stále poslouchala ten svůj pocit a šla pomalinku dál, až mi došlo, že náš příběh ze společného života i moje cesta po jeho smrti a nahlížení na smrt mohou pomoci dalším lidem, že mohou být inspirací i majákem ve složitých životních situacích. A v té době, protože se v mém životě děla opravdu spousta hezkých věcí navzdory té bolesti uvnitř mě, jsem věděla, že knížku nabídnu i širšímu okruhu čtenářů. Blízkost smrti mi totiž pomohla odhodit zbytečné strachy, klamná přesvědčení a naopak mě dovedla k větší sebelásce a sebepřijetí. A pochopila jsem, že „ty nejkrásnější příběhy začínají odvahou“, jak píšu v úvodu knížky a odhodlala jsem se své osobní sdílení poslat do světa, aby přinášelo naději, lásku i víru v zázraky. A nápad s jurtou, kterou bych chtěla postavit z financí získaných z prodeje knížky, už byl pak takovou třešinkou na dortu, takovým uzavřením nějakého smysluplného cyklu.

Můžeš nám říct, jak se cítíš zrovna dnes?
Cítím se dobře, protože s vypuštěním knížky do světa se začala dít spousta hezkých věcí. Dostávám zpětné vazby o tom, jak moje psaní lidem pomáhá, jak díky mé činnosti vnímají Honzíka stále nablízku a to je pro mě důležitá informace, která mi dává velký smysl. Cítím velkou vděčnost za to, že se věci daly do pohybu, že můžu takto tvořit a že moje snažení spojuje lidi. Zrovna se chystá otužilecká beseda v poličském Matami, lidé za mnou chodí s nápady ohledně jurty a cítím, že se otevírají další vrátka mé cesty. Takže jsem také zvědavá, kam mě další cesta zavede a proč. Cítím v tom zvláštní lehkost a důvěřuji, že to bude tím správným směrem. Děti jsou zdravé a začíná jaro, takže už se moc těším na vše, co přinese.

Co ti nejvíc pomáhalo v prvních chvílích, jaké byly tvoje první vědomé krůčky?
V prvních chvílích po Honzíkově velmi nečekané smrti mi nejvíce pomáhalo plakat, plakat a plakat a mluvit s blízkými členy rodiny, pořád dokola, mluvit a ubezpečovat se o tom, že máme jeden druhého a pomůžeme si. Nebyla jsem schopná řešit nic v domácnosti, ani na úřadech, takže jsem velmi vděčná, že u nás na pár dní bydleli Honzíkovi rodiče a sestra, že se u nás vždy někdo vystřídal, kdo mi pomohl s péčí o děti, protože to pro mě bylo zpočátku velmi náročné, že mě někdo doprovodil na úřady a pomohl mi vyřešit vše nezbytné. Je podle mě důležité dát velký prostor truchlení, dovolit si vypnout od okolního světa, nemuset řešit běžné starosti a povinnosti. Mně nejvíce pomáhaly procházky přírodou, kde jsem mohla vypustit všechny nahromaděné emoce, brečet, povídat si s Honým a sledovat, jak příroda komunikuje, jakoby mi skrze ni Honý posílal znamení a odpovědi. Les a ticho byly pro mě v té době nejdůležitější. Jinak jsem byla velmi pasivní a jen se snažila nějak přežít. Moje první vědomé krůčky vedly do ledové sprchy. Bylo to asi 2,5 měsíce od Honzíkovy smrti, kdy jsem cítila, že potřebuji pomalinku začít něco dělat, jak fyzicky, tak psychicky. A protože jsme s Honzíkem chtěli s otužováním spolu začít, byl to můj první krok k sobě. Příběh ledového muže Wim Hofa byl pro mě inspirací a cítila jsem s ním sounáležitost, protože i on zůstal sám se svými dětmi a to, co ho zachránilo, bylo právě otužování a vědomé dýchání. První ledová sprcha vykouzlila úsměv na mé tváři a připomněla mi, že mám tělo, které si zaslouží péči a které chce žít. Od té doby jsem ledové sprchy zařadila do každodenního života a nacházela jsem v nich klid i radost, takže mé další kroky vedly o pár týdnů později ven, do studeného přírodního koupaliště.

Po čase jsi našla smysl v tom naplnit Honzovy sny. Které to byly a jak se ti to podařilo?
Ano, stalo se totiž tolik zvláštních věcí, ještě předtím než Honzík zemřel, i po jeho smrti, že jsem pochopila, že svým přístupem k životu do mě zasel semínka, kudy mám pokračovat, co mám dělat. Ukázal mi cestu. A v momentě, kdy jsem se po té cestě rozhodla vydat, děly se hezké věci, nápady chodily a mně realizování jeho snů a plánů dávalo velký smysl, pomáhalo mi to vyrovnávat se s jeho smrtí a udržuje to vzpomínku na něj stále živou. Jeho přáním bylo, aby se lidé častěji potkávali, aby si pomáhali, aby byli co nejvíce v přírodě. Rozhodli jsme se tedy každý rok na jeho svátek uspořádat Svatojánský pochod, který je věnovaný jeho vzpomínce a který vede na místa, která měl rád. Vždy se sejdeme nejprve u jeho pomníčku, říkáme mu Honzíkova skála, u jeho rodičů na zahradě, kde strávíme společně hezké chvíle, povídáme a potkají se tam lidé, kteří se dlouho neviděli, a pak vyrazíme na společnou procházku. Také jsem dala dohromady skupinku otužilců, se kterými se jezdíme pravidelně v průběhu zimy otužovat. Jedním z nejhezčích splněných snů, který jsme dotáhli, bylo uběhnutí půlmaratonu. Přidalo se ke mně více jak 20 lidí, vytvořili jsme tým Běžíme za Honýho, nechali jsme si udělat týmová trička a pět měsíců trénovali na závod na Milovech, kde jsme zažili neuvěřitelnou atmosféru a vzájemné propojení. Cítila jsem za nás všechny velkou radost a hrdost a věřím, že Honzík taky. Obě tyto aktivity jsou velkým vystoupením z komfortní zóny, nesmírně posilující a přesně takové činnosti měl Honzík moc rád.
Honzík chtěl darovat svůj dlouhý culík onkologicky nemocným dětem, ale vlasy přišly do nadace zacuchané, takže jsem si nechala ustřihnout svůj asi 40 cm dlouhý culík a splnila jsem i tento jeho záměr. Také jsme si společně s jeho sestrou a maminkou nechaly udělat tetování, to byl také jeden z jeho snů. uskutečnila jsem rekonstrukci naší kuchyně, kterou jsme společně plánovali pár týdnů před jeho smrtí, naučila jsem se řídit naši obytnou dodávku, to si také vždycky přál, pokračuju v psaní blogu (i ten vznik byl z jeho nápadu) a snažím se posílat lásku a naději dále do světa. Honzík si ve svém deníčku napsal, že chce zemřít jako Někdo a že chce být inspirací pro své blízké, a já jsem moc vděčná, že se tak děje a že jeho inspiraci mohu nést dále. Dalším našim společným snem je postavení jurty a to bude další kapitolka na mé cestě životem.

Máš už teď nějaký svůj nový sen sama za sebe?
Upřímně, nejsem si jistá, já už teď mám v sobě tak silně uložené Honzíkovy sny a myšlenky, nápady, že se i těžko odlišuje, co je moje a co jeho a možná to ani nepotřebuju odlišovat. Vnímám nás stále spolu, takže tak i tvořím. Možná ten zmiňovaný sen o jurtě už je takovou kombinací našich snů. Chtěli jsme si postavit jurtu k příležitostnému bydlení po část roku, abychom byli blíž k přírodě. Zároveň Honzík chtěl najít místo, kde by mohlo být lezení a zázemí pro setkávání různých lidí, pro workshopy, aby se tvořila komunita podobně naladěných lidí. A mně jednoho dne došlo, že to bude můj úkol, že tyto dva sny spojím a ráda bych postavila jurtu, která bude takovou oázou klidu, bezpečným prostorem, kde se budou moci různí lidé potkat, sdílet své příběhy i zkušenosti, něco nového se naučit, poznat lépe sami sebe, odpočnout si. Myslím, že to dnešní svět hodně potřebuje. A pokud se jurta podaří realizovat, ráda do ní promítnu mé sny, ano, tyto jsou opravdu moje, když o tom tak přemýšlím. Chtěla bych tam učit angličtinu, tak nějak s přidanou hodnotou té klidné atmosféry jurty a okolní přírody, ráda bych pracovala na volné noze a pokud by se mi podařilo v jurtě zrealizovat meditační setkání či ženské kruhy, byla bych moc ráda. Cítím totiž, že zastavení a vypnutí hlavy potřebujeme všichni a že všechny krásné (a mnohdy upracované, přetížené ženy, maminky) potřebují bezpečný prostor pro společné bytí a opečování se. To je jeden z mých snů. A taky cestovat s dětmi dodávkou, prochodit s nimi hory a být co nejvíce spolu a v přírodě. A snažit se udržovat ve svém životě rovnováhu.

Jedním z témat v knize je taky sebeláska. Co pro tebe znamená?
Cestu sebelásky jsem nastoupila už při mateřské, ale jen jsem si to téma oťukávala, nebo spíš teoreticky jsem mu rozuměla, ale po té praktické stránce jsem to neuměla tolik integrovat. Až na tom nejhorším dně po Honzíkově smrti jsem pochopila, že já sama jsem pro sebe tím nejdůležitějším člověkem, že pokud chci dětem poskytnout láskyplné zázemí, potřebuji tu lásku nejprve dávat sama sobě, potřebuju si v sobě vybudovat domov, kterým pro mě byl Honý a o který jsem jeho smrtí přišla. Takže jsem nastoupila cestu poznání sebe sama, cestu blíže k tomu, kdo doopravdy jsem, sundávala jsem strachy a nesebedůvěru a vše, co mi neslouží, co nejsem já, jen nějaká pochybná myšlenka o mně, snažila se přijímat taková, jaká jsem, spoustu věcí jsem si potřebovala odpustit, také odpustit jiným lidem, kteří mi v životě ublížili, a pak jsem se o sebe začala vědomě starat, chválit se, dovolila jsem si být viděna, učila jsem se důvěřovat sobě i životu a pochopila jsem, že všechny odpovědi si najdu sama v sobě, někde uprostřed hlubokého lesa.
Poslední knížka, kterou četl Honzík před svojí smrtí, se jmenovala Miluj sám sebe, jako by ti šlo o život a velmi mi ji doporučoval k přečtení, velmi ho oslovila. Takže to byla jedna z prvních knížek, které jsem po jeho smrti přečetla. Její poselství je velmi sebeláskové. Podobně vnímám i poselství Honzíkovy smrti, které nás k lásce k sobě vede. On to dříve (než se pojem sebeláska začal hojně používat) nazýval pozitivním sobectvím, říkal, že by se to mělo učit ve školách a vnímal to tak, že nejdřív se člověk věnuje sobě, zabezpečí a opečuje sám sebe a z toho pak může dávat ostatním. A tím jsem se začala řídit ve svém životě. Takže abych odpověděla na otázku….sebeláska je pro mě laskavý vztah sama se sebou, sebepřijetí a ocenění vlastní jedinečnosti, přijetí zodpovědnosti za svůj život a tvoření života v souladu se sebou a také péče o moje tělo, duši i mysl. Vnímám ji jako celoživotní cestu, protože různé fáze života a zkušenosti v nás otevírají různá témata, která si potřebujeme v sobě vyřešit, přijmout a jít dál.

Maruško, děkuju ti moc za tvé povídání, za tvou knihu a odvahu. Těším se na to naše kafe naživo.

Marušku můžete najít na jejím blogu Život prostě je a podpořit její knihu na Donio.