Během pár týdnů Královnou fejetonů

Od letošního jara žiju konečně zase živými akcemi. Srdcovou záležitostí se staly workshopy tvůrčího psaní v Cafe Veritas, kavárně, která se jednou za čas stává na celý den literárním útočištěm. Díky tomu, že některé ženy se staly pravidelnými účastnicemi, můžu sledovat jejich úžasný rozkvět. Baví mě třeba Marcelka, z níž se stala během krátké doby spisovatelka – Královna fejetonů a psaní si užívá. Stačilo vytrvat, nepropadnout beznaději, že poprvé si neodvezla z workshopu hotový text, a pokračovat krůček po krůčku dál a dál. I když poprvé nám na závěr svůj úkol nepřečetla, byla rozhodnutá ho doma dokončit. A poslala mi ho! Najdete ho mezi předchozími články. Na první verzi to vůbec nevypadalo špatně.

Na druhém workshopu už psala sebevědoměji, po tom se neváhala ptát a zajít do knihovny pro doporučenou četbu. A psát, pro radost svou i čtenářů. Na třetím setkání jsem už věděla, že můžu zajít ještě dál a připravila jsem náročnější cvičení. Nejdřív jsem zahlédla paniku v jejich očích, ženy byly v šoku a zpočátku vůbec netušily, co po nich vlastně chci. Bylo mi jasné, že se na scénu dostavil ODPOR. Chvilku jsme si o tom povídaly, spisovatelky se uvolnily a do úkolu se pustily. Nakonec to všechny zvládly opravdu výborně a udělaly velký skok k tomu, aby si skutečně své psaní užívaly.

Se zájmem teď sleduju Marcelku, jak jí psaní dělá radost, fejetony přibývají, a myslím na její závazek, který si před námi dala.

Dnes napsala další vtipný fejeton, který odráží její současnou životní etapu:

Je mi to volný (Marcela Filipská)

Je mi to volnýýýý… Je mi to volný jako noční košile po dědovi, který si ji ve spánku 3x otočil kolem těla. Je mi to teda volný TEĎ! Ale na život ve skafandru mikropotápěče, který je o 3 čísla menší než má vlastní konfekční velikost, nikdy nezapomenu. Stažená jak nudle ze lžičky. Umenšená ne tělem, ale myšlenkami. Myšlenkami být dokonalá, perfektní, bezproblémová a pro všechny. Jen ne pro sebe. A že mě je nepřehlédnutelný kus! Kdyby ten skafandr měl efekt zeštíhlování těla, tak ať to pára tlačí a nosím ho furt. Měl však efekt nemohoucnosti. NEmoci se nadechnout, NEmoci se pohnout a z toho vznikly i NEmoci. Fantastická výhoda skafandru však byla, že se v něm dalo pod vodu, takže když se topíš ve sr…ách, můžeš se i ponořit. Ale protože k tomu nedodávají kyslíkový přístroj, byl to boj na krátkou trať, a ještě k tomu bez vítězných emocí v cílové rovince. Vítěz nebyl. Bylo tedy na čase se svlíknout. Nebyl to ale žádný sexy striptýz za podpory pánů, ale spíš vylézání z mokré džínové kombinézy, která se ti lepí i na ksicht. Nebo také svlékání hada (odborně ekdyze), který začne hledat drsné plochy, o které si může roztrhnout starou kůži. Povedlo se. Uff. Úleva… Hadi se svlékají, protože rostou, a i já už trochu vyrostla, a to nejen do šířky. Svlíkám se z kůže a je mi to volnýýýý. A čím víc volný, tím víc se pod tu košili vejde. Víc lásky, víc emocí, víc porozumění, víc pochopení, víc nádechů. Děkuji za dědečkovu košili.

Zatím poslední psaní bude „letní tábor“ na vyžádání – letní víkendový kurz tvůrčího psaní na statku pro maximálně 10 účastníků. Psát se bude, kde to jen bude možné, taky v plenéru, to mám v létě nejradši. Při procházkách vymýšlet příběhy a večer si je předčítat. Přidáte se?