Když se práce na rukopisu propojí se skutečným životem

Dnes mi konečně přišla poštou kniha, na kterou jsem se neskutečně těšila. Kniha, na které jsem rok a půl pracovala společně s její autorkou.

Bydlíme na zahradě

S napětím jsem ji rozbalovala, vzala ji do ruky a chvíli si ji jen prohlížela. Je zvláštní vidět najednou skutečnou knihu, když jste tak dlouho znali především její jednotlivé části. Text v počítači. Kapitoly. Fotografie. Úpravy. Poznámky. Otázky. Další verze. A pak vám najednou kurýr přiveze balíček. Můžete ji držet, brát si ji s sebou na zahradu, listovat v ní… Je prostě tady!

Při pohledu na tu knihu jsem si uvědomila ještě něco. Za těch osmnáct (nebo kolik vlastně) měsíců se totiž neproměňoval jen Terezčin rukopis. Měnila se i moje vlastní zahrada. A vlastně i můj pohled na ni.

Na začátku to ještě nebyla moje zahrada

Když jsme s autorkou začínaly spolupracovat, zahrada, o které se v knize psalo, pro mě byla samozřejmě tématem její práce. Jenže ve stejnou dobu jsem sama začínala řešit úplně jinou zahradu. Tu, která mi začínala patřit. Velká, zanedbaná, se vzpomínkami na dětství, kde babička měla své políčko, s nádherným výhledem za plotem.

Před dvěma lety to byl to spíš pořádný kus práce (a ještě pořád je). Staré stromy, které pomalu odcházejí. Vysoké nálety. Místa zarostlá kopřivami. Hromady větví. Neuspořádaná zákoutí, o kterých jsem si říkala, že se s nimi jednou bude muset něco udělat.

Člověk, který se podívá na takovou zahradu poprvé, má možná docela jednoduchý plán:

Vyčistit. Pokácet. Odvézt. Udělat pořádek. Já jsem ho měla také. Jenom jsem nevěděla, kde dřív začít, koho poprosit o pomoc.

Naštěstí jsem mezitím pracovala na knize o přírodní zahradě. A to začalo můj pohled pomalu měnit.

Najednou jsem se na kopřivy dívala jinak

Jedna z nejzajímavějších věcí, které se mi díky té knize staly, byla vlastně úplná maličkost. Přestaly mě tolik stresovat kopřivy. A hromady větví. Najednou jsem věděla, že když někde nechám část větví ležet, nemusí to nutně znamenat, že jsem nestihla uklidit.

Kopřiviště a větvoviště mají v přírodní zahradě své místo. A to pro mě byla docela úlevná myšlenka. Ne proto, že bych si chtěla nechat zahradu zarůst. Ale protože jsem pochopila, že zahrada nemusí být uklizená podle představ člověka, který se na ni dívá zvenku. Může být místem, kde se daří živočichům, kde najdou svůj úkryt ježci, brouci, mikroorganismy… Nemusí být všechno posekané, odvezené a dokonale uspořádané jako podle pravítka. Některé věci, které vypadají jako nepořádek, mohou být ve skutečnosti součástí života zahrady.

A tak jsem postupně začala rozlišovat mezi tím, co je opravdu potřeba odstranit, a tím, co jen nesplňuje moji představu o tom, jak by „uklizená zahrada“ měla vypadat.

To je docela velký rozdíl.

Zahrada se začala proměňovat

Za ten rok se toho změnilo hodně. Některé nálety zmizely, vysoké stromy vytrhal i s kořeny soused a dřevo si vzal na topení. Tím mi neplánovaně vznikl prostor, který bylo třeba na jaře rychle zaplnit. Terezka, autorka knížky, mi na jaře poradila vyset dýně a cukety a já teď na podzim sklízím bohatou úrodu, která přežila i náročné suché léto skoro bez zálivky.

Některé staré stromy umírají, ale nechávám je na místě postupně se ztrácet a zároveň v dutinách poskytovat útočiště živočichům.

Začala jsem vytvářet záhony. Přemýšlet, kam co zasadit. Co zachovat. Co přesadit. Co nechat být. A především jsem začala přemýšlet o zahradě jinak. Ne jako o prostoru, který je potřeba celý najednou dát do pořádku. (To bych si to mohla rovnou hodit.) Ale jako o místě, které se bude měnit postupně. Něco letos. Něco příští rok. Něco za pět let. A něco možná nikdy.

Myslím už na vnoučata, která doufám někdy přijdou. Abych pro ně měla ovoce na buchty a marmelády, musím už teď zasadit keře a stromy, aby mohly do té doby vyrůst a začít plodit. Protože přírodní zahrada není hotový obraz. Je to živé místo, které se stále mění a každý rok nás překvapuje.

Právě při práci na Bydlíme na zahradě mi začalo docházet, že tohle je možná jedna z největších výhod přírodní zahrady. Na zahradě zasadíte strom a musíte čekat. Zasadíte trvalku a čekáte. Založíte záhon a čekáte. Někdy čekáte několik let. Mezitím zahrada žije svým životem a ukazuje tomu, kdo chce vidět, důležité věci.

Kniha, která mi vstoupila do života

Možná právě proto mám na své práci ráda, že jednotlivé knihy nezůstávají vždycky jen na pracovním stole a v počítači. Když na něčem pracuji dlouho, začnu o tom přemýšlet i mimo pracovní dobu. Někdy si všímám věcí, které by mě předtím ani nenapadly. Někdy mě autor/ka přiměje položit si otázku, kterou bych si jinak nepoložila.

A někdy se téma úplně nenápadně propojí s tím, co zrovna žiju.

U Bydlíme na zahradě se to stalo doslova.

Pracovala jsem na knize o zahradě a doma jsem se mezitím učila žít s tou svou. S jejími starými stromy. S nálety. S kopřivami. S větvemi. S místy, která ještě vůbec nevím, jak budou jednou vypadat. A také s radostí z toho, když se něco podaří. Když se ujme nově vysazený strom. Když vyroste zelenina. Když se objeví rostlina, kterou jsem tam nečekala.

Když najednou vidím, že místo, které před rokem působilo beznadějně, začíná dostávat nějaký tvar.

Dnes je kniha skutečná

Po roce a půl práce je Bydlíme na zahradě konečně skutečná kniha. Leží přede mnou na stole.

A moje zahrada ožívá. Sklízím úrodu. Mám nový bylinkový záhon. Čerstvě zasazený muchovník. Opečovaný starý babiččin rybíz… Je pořád daleko od toho, co bych si jednou přála. Pořád jsou tam poházené větve. Pořád jsou tam kopřivy. Pořád jsou tam místa, kde si říkám, že by se s nimi už opravdu něco dělat mělo. Ale už mě to tolik nestresuje.

Protože dnes už vím, že ne všechno, co není hotové, je špatně. A ne všechno, co vypadá jako nepořádek, je potřeba okamžitě uklidit. Některé věci mají svůj význam. Některé potřebují čas. A některé prostě potřebují nechat být.

Když se na to dívám zpětně, je vlastně docela hezká náhoda, že jsem právě v době, kdy jsem začala pracovat na knize o zahradě, dostala do péče zahradu vlastní. Možná jsem díky té knize nezačala zahradu měnit jen já. Možná trochu změnila i ona mě.