Nemusím napsat druhou Babičku nebo Idiota jako od Dostojevského

Rozhovor s Luci Janečkovou Preislerovou

Další povídání jsme připravily s Luckou, mojí kurzistkou, která je ohnivý živel, plná smíchu a otevřenosti, o tom, jak se přestala psaní bát. První otázka byla úkolem na jednom workshopu, dost ženy tenkrát zaskočila. Zkusila jsem ji položit i Lucce, která tam s námi tehdy nebyla.

Jak by ses představila jako úspěšná spisovatelka?

Vůbec nemám ponětí. Ale asi bych řekla, že psaní a myšlenky uspořádané na papír mě bavily vždycky. Vždycky jsem měla ráda kriminálky, ve dvanácti letech už jsem napsala kriminální povídku o tom, jak manžel zabil manželku a jak si udělal alibi tím, že byl na dovolené v Tatrách a tak dále, to, co ke kriminálce patří.  Strašně mě to bavilo. Do té doby, než si to přečetl můj tatínek a řekl, že jsem to musela někde opsat. To mě odradilo a na dlouhou dobu u mě psaní skončilo. Zažívala jsem hodně příběhů v životě, hodně věcí se mi dělo, hodně věcí se mi zdává. A tím, že jsem zažila jako by tři životy, tak ještě i moje maminka mi říkala, ať to sepisuji. Ale zjistila jsem, že dlouhé příběhy neumím. Strašně se do nich motám a ztrácí to tu správnou šťávu.

Možná, že k tomu ještě dospěju, abych rozpracovala povídku, vracela se k ní a přidávala nebo ubírala v ději nebo na postavách. Hrozně se mi teď zalíbily ty formy, které jsou kratší, že to může být takový dynamičtější a vlastně ke konci dojdu rychleji, než právě spadne ten můj řemen, než se prostě do toho zamotám, než mě to přestane bavit. Protože mám rozpracovaných několik delších povídek a opravdu mi na dlouhých tratích dochází dech, tak na to prostě zatím nemám. 

Jak ses dostala na první psaní s námi – na letní pobyt na statku? 

Dostala jsem se na tento pobyt úplně čirou náhodou, když mi opravdu moc v mém okolí chyběla ženská energie. Hledala jsem ji v možnosti nějakého učení nebo školení nebo prostě víkendový pobyt, kde bych se mohla něco nového naučit a hledala jsem výtvarno nebo autorské psaní a tak podobně a vyběhla mi nabídka na víkend s psaním na statku, přesně si nepamatuju, kde a jak.  Ale oslovila jsem Alču, psaly jsme si jeden den, vlastně to byl čtvrtek, a já jsem se rozhodla okamžitě, že v pátek přijedu.  Druhý den jsem vůbec nevěděla, co mě čeká, jak to bude vypadat, co budu dělat, no hlavně jsem jela kvůli té ženské energii. Nevěděla jsem, jestli mi nějaké psaní půjde, nebo ne. Byla jsem strašně zvědavá a cítila jsem, že se dozvím něco novýho, a když to nepůjde, nebo když to bude špatně, nebo mi to nebude sedět, no tak v neděli odjedu a zapomenu na to.

Už když jsem přijela do Květné, přijela jsem tam samozřejmě o několik hodin dřív, protože jsem předtím měla nějaký vyřizování, tak jsem si prošla skoro celou vesnici. Když člověk Květnou projíždí, tak je to takový od cedule k ceduli, dvě stě metrů. Je to jako řez tou vesnicí, taková jizva. A člověk si řekne, šmankote, tady je nějaká krabice místo obchodu, jedna zastávka, nefungující hospoda, tady je prostě konec světa. A ještě škaredý konec světa. Ale já jsem musela do té vesnice zajet dovnitř, zastavit a měla jsem čas se rozhlédnout. Ta vesnice je moc malebná, je nádherná. Mají tam překrásný kostel. Starý, ponurý, ale moc pěkný hřbitov, udržovaný. Takže jsem si udělala krásný fotky. A ve vesnici byla moc příjemná atmosféra.  Potom jsme se postupně sjížděli. Alča byla hrozně příjemná, otevřená, bezprostřední, i když na první pohled uzavřená, ale byla moc hodná, byla tam i s dcerou. Pak přijely ostatní ženský, jedna měla podobnou energii jako já a bylo jasný, že to mezi náma bude jiskřit. Opravdu je mým zrcadlem, vidím přesně to, co jsem věděla, že tam budou ty třecí plochy, jsme úplně stejné, takže tam to musí o sebe drnkat. A je to fajn, to vědět už dopředu, a je fajn vědět, že až se to obřinká, tak to bude skvělý a taky to tak bylo.

Kdy jsi začala mít pocit, že tě psaní začíná bavit?

Tento pocit jsem dostala na podzim 2025 v kavárně Café Veritas, kde se nás sešlo docela dost v tu sobotu a setkala jsem se tam s Evou, o které jsem se dozvěděla, že píše erotickou literaturu a hodně mě to zaujalo, protože já mám erotiku moc ráda. Bavila jsem se s ní o tom a říkala jsem jí, že bych chtěla něco takovýho napsat, ale že bych se styděla, protože bych měla dojem, že si všichni o mně myslí, že to, co píšu, jsem buď zažila, anebo že bych to chtěla zažít. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam o erotice napsala, dostali jsme téma o Vánocích. Proběhla tam taková krátká příhoda, kdy se mluvilo o tom, že jsem nahluchlá a špatně vidím a že teda už kdysi jsem měla v hlavě takový setkání dvou lidí, že on bude slepý, ona hluchá, že tam něco mezi nima proběhne.

Začala jsem to psát a napsala jsem krátkou povídku o tom, jak se opravdu setkali dva lidé tady s tímhle postižením a co z toho vzniklo. Úplně jsem se rozepsala. Říkala jsem si, no tak to teda asi budu zastavená, že to nejde, nebo že to se nehodí. Zastavená jsem nebyla. Byla jsem naopak povzbuzena a moc se mi to líbilo. Líbilo se mi, že jsem to dokázala dát na papír. Zjistila jsem u toho psaní, že vlastně můžu s těma figurama pohybovat, jak potřebuju, protože v hlavě jsem měla něco, co jsem myslela, že napíšu, a v průběhu toho psaní jsem zjistila, že to udělám jinak, že jinak jim udělám tu zápletku, jinak se budou chovat a oni se chovali podle mě, podle toho, jak já jsem jim určila. A to byl úžasný pocit. Naprosto neskutečný pocit. A tím, že jsem byla povzbuzena tady k tomuhle žánru, že to není špatně, tak jsem opravdu zjistila, že můžu psát, co chci. A nikdy to nebude špatně. Buď to někdo bude chtít číst, nebo to nebude chtít číst, ale nikdy to nebude špatně. A v tu chvíli se mi to strašně zalíbilo, ta volnost. Ta volnost, jak člověk je třeba omezen zdravotním stavem, svým tělem, tak prostě ty myšlenky opravdu dávají neskutečný křídla. A člověk může žít, kolik životů chce, kolik si vymyslí, kolik si napíše, to všechno může prožít a zažít. Takže to se mi moc líbilo.

Ještě bych ráda poděkovala Alence za to, že pořádá workshopy psaní v Café Veritas, kam jezdím. Píšícího člověka Alenka povzbudí úplně takovou tichou, nenásilnou formou, ptá se, dává náměty, nápady a člověk se má čeho chytit. Ta setkávání, ta mě asi nakopla nejvíc. Když člověk tvoří společně s ostatními lidmi, s těmi, co už třeba zná, a poznává další nové. Ze začátku jsem měla velký problém, že jsem se srovnávala s ostatními, a říkala si, tak to asi nikdy nepůjde, protože tohle v životě nemůžu napsat. Alča mi říkala, nikdy se nesrovnávej, každý má svůj způsob, své vyjadřování. A v momentě, kdy jsem se přestala srovnávat a na nic jiného jsem nemyslela, jenom na to pěkný, co se mi daří dávat na papír, tak se to začalo měnit. Takže za to setkávání jsem moc vděčná a jsem taky moc vděčná za týden s výzvou Krátké psaní, dlouhá radost, protože vlastně tam jsem získala takovou jako kdyby disciplínu opravdu napsat každý den něco. A vytvořilo se během toho týdne strašně moc věcí. Bylo to neuvěřitelný a tam jsem zjistila, jak moc mám ráda krátké texty, nemusím si představovat, že musím napsat druhou Babičku nebo Idiota jako od Dostojevského. Prostě můžu napsat krátký text, kterým můžu sdělit to, co zrovna sdělit chci. To, co zrovna cítím a chci to napsat na papír. Takže za to Alče patří velký dík. Děkuju, Ali.

Lucko, já ti taky děkuju moc, je to pro mě důležité dozvědět se, jak to mají moji kurzisté, co zažívají, co je rozsvítí, abych s tím mohla dál pracovat.

Prozradíš nám, co ti tvůrčí psaní teď přináší?

Tvůrčí psaní mi přináší svobodu. Nejsem limitovaná, tak jak už jsem říkala, ani tělem, ani místem, ani věkem, vůbec ničím. Můžu být čím chci, můžu veškeré své představy, své sny, všechno můžu dát na papír. Je zajímavé, že většinou opravdu píšu to, co jsem zažila. To, co chci anebo o čem se mi zdálo. Protože tam je ten vlastní prožitek a dobře se to popisuje. Anebo o čem snívám, to třeba, když popisuju nějaké místo, popisuji hodně důkladně, tak to je místo, které miluju, které znám. A když třeba medituji, tak se na to místo přenesu a je to místo kousek od mého bydliště. Je to nejkrásnější místo na světě. A když teda popisuji přírodu, tak děkuju pánu Bohu, že mě sem zasadil a že každé ráno, každé svítání mohu zažít znovu a znovu ten pohled. Jedno v jaké roční době, tak jak lidi milují západy slunce, tak já miluju svítání. Nový den, kdy všechno je od rosy čisté a ta rosa v tom sluníčku se třpytí, ve sluníčku, které vychází postupně, ty paprsky vlastně přes ty hory, přes ty stromy, tak to tak vylézá opatrně z těch hor a ty stíny se krátí a sluneční svit se prodlužuje. Tak to je neskutečná pohádka. A každý den za to děkuju, že to můžu vidět, že mám tu možnost, že jsem tady a můžu se na to dívat. Takže tohle mi dává i psaní, že vlastně můžu slovy vykreslit to, co vidím. Takže neskutečnou volnost a neskutečnou svobodu a přináší mi to radost a uvědomění si, že opravdu díky psaní se můžu dostat kamkoli budu chtít a můžu prožít, co si budu přát, nejsem ničím limitovaná.

Také mi ještě přináší tvůrčí psaní pocit zadostiučinění, když něco dopíšu, když se mi to povede, když to má ten drive, má to tu šťávu. A mám ráda takové jiné konce, takový ten bonbonek, takovou tu třešinku, aby to bylo zakončený třeba nečekaně, nebo trošičku ještě posypat něčím ten konec. Tak to mám moc ráda. Takže ten pocit, že jsem něco hezkýho napsala, je to uvolňující pocit, je to takový jako po dobře promilované noci. Takové uspokojení v člověku je. A zvedá to sebedvědomí, i kdyby to nikdo nečetl, ale už to, že to člověk dokázal, že to zvládl, že začal začátek a já znám plno začátků, ale že to dopálil i do toho konce. Tak i tenhle pocit slasti je báječný.

Na které texty z poslední doby jsi nejvíc pyšná? 

Nechci být pyšná. Možná hrdá jsem na ně, anebo z nich mám velikou radost. Je to třeba text, který se zrodil během tří minut na záchodě, protože jsem si na něco vzpomněla, jenom probleskl okamžik. A já jsem si tam na něco vzpomněla a z toho vznikl text, který prostě hnedka lusknutím prstů ze mě vyletěl, zapsala jsem si ho a bylo to hotový. Změnila jsem tam možná tři slova. Byl to krátký text, ale byl výstižný, byl pravdivý, byl o mém životě. a to mám ráda. Mám ráda krátké texty, takové dynamické, když prostě je tam všechno řečené a sedí to. A je to to ono! Tak to mám moc ráda. Takže na tohle jsem …, z toho mám radost, nejsem na to pyšná, ale mám z tohohle radost. Potom mám moc velkou radost z posledního příběhu o čarodějnici. Teď mám radost asi ze všeho. Ze všeho, co má nějaký šmrnc. Takže z několika těch posledních výtvorů, tak z těch mám radost. A čím dál, tím větší je ta radost. Je to hrozně fajn.

„Téda, to je pohled“, pomyslím si, když se dívám z výšky na zem. Je hluboká noc, kterou měsíční světlo prozařuje tak silně, že vidím každý kámen na cestě pod sebou. Pozoruji Rusalky tančící na zelené louce plné rosy uprostřed hlubokého smrkového lesa s majestátními vrcholky hor za zády. K tanci jim přizvukuje zurčící potůček, ševelení mladého listí na břízkách lemujících okraj louky, občasné zahoukání sýčka nebo zabékání srnce. Celý les, hvozdy i hory spí klidným spánkem, ale jejich obyvatelé se probouzí k nočnímu životu, všude se to jimi hemží. Lesovik promlouvá k lesním pannám, divé ženy kolem nich pobíhají a škádlí je. Lesní duchové, démoni, dryády i hejkalové, všichni mají napilno…

A já vše pozoruji z výšky! Dívám se a jen tak si poletuji…nahoru, dolů, doleva a doprava, právě tam, kam nasměruji své koště. Na palouku i v lese je vše, jak má být. Dnešní noc je jako každá druhá, a přece je úplně jiná…něco jiskří vzduchem, něco neviditelného, ale velmi elektrizujícího, chvění, které pociťují nejen já…

Dnes je Ten den, den s velkým „D“. 

Stáčím koště směrem na sever, tam kde už všichni čekají… směr Petrovy kameny. Dnes je Sabat!!!

Na místě je rušno, ohně hoří, žár plamenů dosahuje ke hvězdám. Oči mi planou vzrušením a zvědavostí!

Dlouhé rozpuštěné vlasy zdobí vpletené květy a věnce, těla nespoutává žádný šat.

Rej začíná, tancujeme kolem ohně, smějeme se, řehtáme se, až se zajíkáme. Do rytmu bubnují bubny, piští píšťaly, zvoní zvonce. Hudba dráždí a popohání k rychlejšímu tempu, přidáváme v našem rejdění.

Prožíváme volnost, nespoutanou vášeň a chtíč. Smyslnost mnou prostupuje. Těla při tanci na sebe naráží a třou se jedno o druhé. Prsa se v rytmu třesou a poskakují, mužské pyje se kroutí jako hadi…od hádečků po ztepilé kůly. 

Cítím na sobě nekonečné množství rukou, které se mě dotýkají, hladí mě, i dráždí. Svíjím se rozkoší připravena k vyvrcholení…

Pomalu otevírám oči. Síla Durmanu vyprchává…

Nad horami vychází první sluneční paprsky.

Je první máj… lásky čas.