Když se konečně podaří uchopit, pojmenovat, a dokonce spočítat, co dělám

Poslední týdny mám zvláštní pocit z toho, co dělám. Ne takový ten euforický „všechno je dokonalé“, ale spíš tiché, hluboké uvědomění, že něco funguje. A konečně přesně vím, že umím pevně uchopit, co vlastně dělám v oblasti tvůrčího psaní, proč mě to baví a jak poznám, že to má smysl.

Dlouho jsem měla problém svoje projekty nějak „ohraničit“. Stanovit jasný výsledek. Doručit ho. Vyhodnotit. Vytvořit případovou studii. Změřit úspěch. Když totiž pracujete s knihami, texty a lidmi, všechno je to dost neuchopitelné. Proces trvající měsíce, někdy i roky. Hodně emocí, nejistoty, proměn po cestě a často cíl zmizí někde v dálce. Jak se dá vlastně spočítat něco takového?

Jenže pak se začaly objevovat drobné momenty, které mi to celé začaly skládat dohromady. Maily od lidí z komunity. Jejich zprávy, postřehy, sdílení vlastních cest. Radost z toho, že přicházejí další zájemci na doporučení. Po dlouhých měsících konečně vychází učebnice, do které jsem přispěla několika kapitolami, třeba tou o uměleckém stylu. To bych si ještě před dvěma lety netroufla. Beseda v knihovně v mé rodné obci. Plánování dalších živých akcí…

A najednou jsem si uvědomila, jak moc jsou pro mě tyhle věci důležité. Ne jako čísla do tabulky. Ale jako potvrzení, že to, co dělám, má skutečný dopad. Že texty nejsou jen texty. Psaní je často taky terapie a mám to potvrzené i od mých autorů a autorek.

Možná právě proto mě ani moc nepřekvapilo, jak silně zafungoval projekt krátkých textů. Vznikl z potřeby vytvořit něco menšího, konkrétnějšího a uchopitelnějšího. Něco, co je dosažitelné, kde je vidět proces i výsledek téměř okamžitě. Mnohem méně autorů totiž dnes napíše román a ještě míň čtenářů ho přečte.

Postupně z toho vznikly tři části s krátkými texty, které na sebe mohou navazovat, ale fungují i samostatně:

• Čarodějnice – minikurz na zkoušku
• Krátké texty – dlouhá radost – týdenní intenzivní výzva
• Laboratoř krátkých textů – delší a individuálnější prostor v členské sekci pro další krátké formy

Právě výzva Krátké texty – dlouhá radost pro mě byla obrovský AHA moment. Moje hypotéza se potvrdila. Téměř všechny účastnice (90 %) se zapojovaly každý den, protože jim na psaní stačilo pár minut. Sdílely svoje texty, četly si je navzájem, podporovaly se. A na konci týdne měla každá z nich sedm až třináct hotových textů. Hotových! A zajímavých!

Možná to zní obyčejně, ale pro lidi, kteří dlouho jen nosí texty v hlavě, je to obrovská věc. Dokončit text a užívat si záplavu hormonů místo výčitek. A co mě těší ještě víc — většina z nich pokračuje dál v Laboratoři krátkých textů. Znovu píšou. Znovu posílají svoje výtvory. Znovu vzniká něco živého.

Myslím, že právě tady se mi konečně podařilo propojit několik důležitých věcí:

• radost z tvorby,
• bezpečný prostor,
• konkrétní výsledek,
• pravidelnost,
• komunitu,
• a možnost opravdu vidět posun.

A možná jsem díky tomu konečně dokázala pojmenovat i svou vlastní práci. Nevytvářím jen kurzy o psaní. Mám i vlastní metodu. Poskytuju prostor, kde lidé opravdu začnou pravidelně a s chutí psát. Pak dostávám takové zprávy:

„…i přes zuřící jaro, polní a lesní práce mi to nedá nepsat. Včera jsem měl takový absťák, že jsem o půl desáté večer napsal tuhle věc…“ Jarda

„…Možná, že k tomu ještě dospěju, aby člověk rozpracoval povídku a vracel se k ní a přidával nebo ubíral v ději nebo na postavách. Hrozně se mi zalíbily ty formy, které jsou kratší, že to může být takový dynamičtější a vlastně ke konci dojdu rychleji, než právě padne ten můj řemen, mě to přestane bavit, než se prostě do toho zamotám. Protože mám rozpracovaných několik delších povídek a opravdu mi na dlouhých tratích dochází dech, na to prostě zatím nemám…“ Lucka