Zima je mým nejoblíbenějším ročním obdobím

S Alenkou Naďovou jsme se poznaly v zimě před pár lety na mém kurzu tvůrčího psaní v Chrudimi, kam jsme jely stejným vlakem z Brna. Nejdřív jsme si psaly esemesky, při přestupování jsme se našly a od té doby ráda poslouchám a čtu její příběhy. Hlavně o přírodě, květinách, zajímavých místech. U nás v Poličce povídala moc krásně o stromech – bříza je mladá veselá holka, lípa objímající matka, olše vrásčitá stařena… Vždycky si na ni při procházce vzpomenu.

A potom víkendový pobyt Svatojánský věneček v jejích Bílých Karpatech, to byl pro mě nezapomenutelný pohádkový zážitek. O svítání nad Žítkovou, sbírání svatojánských bylin, vaření čokolády na tajemném ohni od té doby často sním. Alenčina péče byla opravdu neskutečná, hojivá, krmila nás lahodným jídlem, program měla připravený s velikou pečlivostí a láskou. Tak bohatě obdarovaná jsem se nikdy dřív necítila.

Pořád mám v představách náš plán na výlet do Chřibů, který jsme si domlouvaly, když jsem byla na akci v knihovně v Modré u Velehradu, a který se bohužel nakonec neuskutečnil. Ale samozřejmě mám stále naději, že někdy zas společně někam vyrazíme.

Už delší dobu mám touhu udělat rozhovor s touto výjimečnou ženou, dobrou vílou z tajemných Karpat. A dnes přišla ta správná chvíle.

Alenko, co děláš teď v zimě?

Zima je mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Vlastně jsem se na počátku zimy narodila. A možná i to určuje, jak zimu prožívám. Zima je pro mne o kontrastech: světlo x tma, teplo x chlad, hojnost x úbytek. Miluji sníh. Ocitám se ve vnitřním světě snění a příběhů. Hodně spím. V zimě odpočívám a spřádám sny pro novou sezónu.

Prosinec patří novému záměru, rodině, dobrotám, oslavám. Leden, vrchol zimy, věnuju odpočinku. Za světla aktivnímu – sport, procházky krajinou, velmi často právě v lednu jedu poznávat nová místa. A za tmy pak přemýšlení, příběhům, čtení, studiu.  V únoru už vylézám ze svého brlohu a pomalu začínám aktivovat. V únoru klíčím.

A jaká nová místa jsi letos v lednu poznávala a co jsi četla?

V lednu to byla výstava Zlato Inků, návštěva Mikulčického hradiště a okolí, nejstarší křesťanský kostelík sv. Markéty Antiochijské v Kopčanech. Letošní leden patřil krajině Znojemska. A věnuju se studiu aromaterapie, hodně času mi zabírá příprava na zkoušky. Přečetla jsem Srdce Šamana, Život v zahradě a Zrcadla azurových dob.

Jak vypadá tvůj běžný den? Jak si organizuješ čas?

Mé dny odpovídají roční době, energii měsíce, ale i energii konkrétního dne. A místu mého výskytu.   Taky naslouchám tomu, co mi tělo říká a co potřebuje. Možná to vypadá, že jsem taková rozlítaná, ale ve skutečnosti mám hezký řád. Své rituály.

Budím se, když se rozednívá, a aktivuji za světla. To je stejné den co den. Po setmění studuji, přemýšlím, čtu a zklidňuji.

Nejdůležitější je pro mne ráno. Po probuzení se pozdravím s manželem, psem, andulkou, zahradou, krajinou (záleží na tom, kde jsem).  Pak rozhýbu tělo jemným vlněním a jógou. Následují dechová cvičení, studená sprcha a hygiena. Dlouhá snídaně a rozjímání. Kolem 9. začínám pracovat. Opět, to, co dělám se odvíjí, kde právě jsem – jiné je to na políčku a jiné v Brně. Na políčku se věnuji zahradě, nebo mizím na louku či do lesa. V Brně sednu k počítači. S večerem se stahuji k sobě a zklidňuji činnosti, většinou něco studuji, plkám na sítích a před spaním se věnuji svým modlitbám. Jsou ale dny, kdy prostě nemohu vstát, nejde to, a tak zůstanu v posteli s čajem, kávou, perem a papírem, klidně celé dopoledne. Odpoledne pak už nedělám nic, jen se věnuji domácnosti.  

Měla jsi to tak vždycky?

Tohle se mnohým může zdát trošku málo. I mně samotné ještě před pár lety by takovýto den zněl jako sci-fi a řekla bych si, že ta baba nemá co dělat :-D. A to je právě krásné na životě, že každý máme svůj příběh a měli bychom se vzájemně respektovat. Teď, když rodiče jsou v Pánu a děti už jsou dospělé a vyletěly z hnízda, žiji takto. Ale ještě před pár lety to tak nebylo. Tehdy jsem pracovala v nadnárodní společnosti na oddělení logistiky, starala se o rodiče a dvě děti. Jako druhou práci na živnost jsem měla svoje milované byliny, kytky. Víkendy pak na políčku v Karpatech. Můj běžný den byl – ráno běžet k rodičům, pak do práce, pak k rodičům a teprve pak domů. Se vším, co k tomu patří.

 Ale já jsem šťastný člověk, pomáhal manžel i děti. Jen to bylo velmi náročné psychicky i fyzicky. Po pár letech jsem byla tak vyčerpaná, že jsem manželovi říkala: „Já už fakt nemůžu, až skončím v práci (na co jsem se pár let chystala, ale odkládala a odkládala, až nakonec naše pobočka měla v Brně skončit a já se těšila, že konečně budu jen na volné noze jako živnostník, plánovali jsme na políčku stavbu domu a osamostatnění a přestěhování), tak si vezmu dovolenou, pojedu sama na hory a budu jen spát a koukat do lesa a naberu sílu a pak…“ Přání se plní. Jednoho krásného dne jsem se probudila na JIPce, postel u okna, koukala jsme na modrou oblohu a na zdi byl kalendář s fotkou hor. A ano, mohla jsem jen koukat. Ani jíst jsem nemusela. Předcházelo tomu pár dnů na ARO ve stavu mezi životem a smrtí. Velká lekce od života. Bolavá zkušenost a nejlepší koučovací program. Od té doby naslouchám a sdílím. Žiji v souladu se sebou, s rytmem přírody. Plynu. A přiznávám, že jsem tak trochu mimo hlavní proudy. Ale jsem v tom pevná, jsem pravdivá k sobě, důvěřuji životu, a tak mám vždy to, co zrovna potřebuji. I když se musím přiznat, že i pro mne samotnou je to někdy výzva.    

Odkud bereš energii a super nápady?

V přírodě.

Nápady vystihuje přesně toto české slovo. Přijdou, objeví se.  A bohužel ne na mé přání. Dělají si, co chtějí. Nejčastěji ve snech, ve sprše, a právě po ranní kávě v posteli. Přichází vždy, když nemám své vlastní myšlenky. Něco mne donutí zklidnit – prostě nemohu nic, jen jsem a „čumím“, motám se od ničeho nikam a pak z ničeho nic mi vyskočí obraz, střípek, někdy rovnou celý příběh. A někdy taky úkol. Jdi a tohle udělej. To je ale pro mne nejnáročnější. Protože to mám pak pocit, že jsem se zbláznila. 

Energii získávám prací. Nejvíc při práci se zemí, s rostlinami. V přírodě. Na horách. V lese.

Kde pramení tvoje kreativita?

Myslím si, že právě v tom umění zklidnit se, ztišit a naslouchat. To je asi můj největší dar. Umím naslouchat. Cítím. Vidím. Jsem propojená s něčím, co neumím definovat.

Komu nejradši vyprávíš své příběhy?

Nejraději si povídám sama se sebou, s kytkami, se zvířaty, s kameny, s lesem. Vyprávět lidem, to mám pořád velký ostych. Nedůvěru v sebe, zda je to uchopitelné. Mám moc ráda večery u ohně, kdy mohu vyprávět tomu, kdo naslouchá.

Kde se s tebou můžeme setkat online nebo naživo jako s lektorkou?

On-line komunikace je pro mne pořád ještě výzvou. Slovo a příběh, byliny a jídlo, to jsem já.

Akce, které organizuji či jsem přizvána jako host, mívám v kalendáři na svých stránkách www.carokviti.cz. Většinou se objeví během února.

Mojí top službou, co dělám nejraději, je Osobní příběh. Konzultace po Skype či přímo v přírodě, kdy člověku přetlumočím, co o něm vypovídá krajina a jeho rostlina. A sama vždycky žasnu nad tím, jak jsou rostliny moudré a nápomocné. Pokud bych to měla shrnout tak, aby to bylo pochopitelné před absolvováním, a stručně, tak je to takový bylinno-krajinářský koučink.

Velmi ráda učím lidi naslouchat rostlinám a vidět v krajině příběhy. Být v souladu s rytmem přírody. Prostě si mne můžete objednat.  Po dohodě udělám workshop či přednášku na míru. Zažít a porozumět všemi smysly skrze rostliny sobě.

Pokud bych měla vybrat slova, která nejvíce charakterizují mou práci, pak by to byla tato:

Jemnost, soulad, klid, moudrost a radost. 

Co plánuješ na letošní rok?

Pro letošní rok plánuju prožitkové víkendy: Probuzení do jara v čase rovnodennosti, Hlasy ptáků a síla jarních bylin, Byliny vrcholného léta – prožitkový víkend v čase slunovratu, Svěcení bylin – čas poletí.

A taky chci konečně víc nabídnout i přes virtuální svět – na www.carokviti.cz, protože se mě lidé často ptají, kde to najdou. Mám toho v hlavě spoustu. Jak vidno, přišel únor a já klíčím.

Na závěr ještě přidala Alenka jako dárek pro čtenáře recept na

Růžová srdíčka nejen k Valentýnu

150 g mandlové mouky, 50 g hladké mouky, 100 g másla, 2 lžíce tekutého medu, 1 žloutek, špetka soli, trošku mleté vanilky

Ze surovin zpracujeme těsto a necháme v chladnu přes noc odležet. Na druhý den vyválíme a vykrájíme srdíčka, která pečeme na 190 až 200° asi 10 minut. Srdíčka slepíme růžovou marmeládou, potřeme bílou čokoládou a posypeme drcenými mandlemi a okvětními plátky růží.

 A jak to máte ve svém životě vy? Jste spokojení?