Život je jako zastávka na znamení – kdo zapomene na výstup, veze se neznámo kam

Lidé se v myšlenkách pohybují jenom v těch místech, která znají a jsou jim blízká, nové situace poměřují starými zkušenostmi. Potřebují kategorie a šuplíky na třídění a dostat přímou odpověď na otázky Kdo jsi? Jaké je tvé jméno? Pohlaví? Jaká je tvoje státní příslušnost? To jsou kolonky z formulářů. Život ale může být mnohem složitější a odpovědět na tyto otázky je někdy téměř nemožné.

Před časem mě oslovil jeden velmi mladý člověk s žádostí o korektury svého zvláštního textu, který se mi pak zaryl pod kůži a nemůžu ho dostat z hlavy. Jde o skutečný příběh, který stále pokračuje, a já mám strach… Autor o svém rukopisu říká:

Líbí se mi, že ta kniha je neklasická, myslím, že to není kompletní autobiografický příběh, to ani nechci, je tam jen útěk a jak to dopadlo. Pár lidí mi řeklo, že třeba mám psát víc o rodičích a dětství. Ale mně nejde o problémy s rodiči, nýbrž o výsledky těch problémů. Jinak bych mohl napsat aspoň 500 stránek. Taky co bylo v dětském domově. Původně jsem měl polovinu knihy a chtěl jsem napsat ještě o druhém útěku, když mě dala policie do vazby, abych tam čekal. Ale důležité nejsou detaily útěku, ale jak to změnilo můj život a co si myslím o světě. 

V dětském domově se lidé vůbec o nic nestarají, takže jsem začal žít na ulici. S penězi jsem naštěstí neměl problém, protože jsem pracoval v chemičce, kde jsem měl na starosti výrobu a testování nových laků. Ani se svým nejlepším kámošem jsem nemluvil moc o svém životě na ulici. Na začátku jsem tam byl jen občas; o tom kamarád věděl. Ale postupně to bylo stále častější, protože mi bylo na ulici lépe než u rodičů. Můj stav se ale čím dál tím víc horšil a jednoho dne se nejlepší kámoš už nikdy neozval, ani nevěděl, jak jsem skončil. Deprese se čím dál tím víc prohlubovala, až moje myšlenky běžely jenom o tom, jak si vezmu život. Zkoušel jsem se tvářit tak, jako by bylo vše v pořádku, a nosil ve dne košili s kravatou, abych ukryl svoje mindráky jako bezdomovec…ten pocit nemít cenu a lidi, kteří tě ponižují, že jsi hnusná bytost a že se máš zabít. Noci, které jsem strávil venku na nástupišti, byly stále studenější…

Kdo jsi?

Třeba…byli v kanceláři tři policajti a já. Naštěstí ten policajt doplnil ten formulář. „Meno?“ A já: „To je moc komplikované.“

Ani sám nevím, kdo jsem. Nepatřím do žádné kolonky. Taky nemám nic společného s rodiči. Když někde jsem a je třeba rodné číslo zákonného zástupce… nemají. Já mám, protože jsem ho získal na Slovensku, SR má příslušnost. Narodil jsem se s oběma pohlavími. Nikdy jsem nezapadal. Byl jsem příliš mužská žena a příliš ženský muž, příliš německý Slovák a příliš český Němec. Nikdy jsem nepasoval do žádných norem.

Kam patříš?

Fakt patřím do ČR. I když mám duši slovenskou. Vždycky jsem se bránil lidem a představám, ve kterých jsem Němka. Německo je chybná konstrukce jako znásilnění pro lidstvo.

Odkud jsi?

Jsem z Košic, ale nejsem Košičan. Vyrůstal jsem v zahraničí, protože rodiče tam bydlí, ale bojoval jsem za to, abych se vrátil zpátky.

Kde zažíváš pocit, že jsi doma?

Pro většinu lidí je u rodičů, popřípadě jejich bydliště, a doma totéž. Být „doma“ znamená cítit se bezpečně a přijmout ten životní styl. Domov je místem, kam se můžeš kdykoliv vrátit, ať se stane cokoli.

Co pro tebe znamená město Ústí nad Labem?

Ústí je můj domov, jsem pravý Ústečan. I když Ústí není ani tak město, nýbrž životní styl. Znám v Ústí úplně všechno, jsem bezdomovec, ale vždycky mám kam jít.

Kde se v tobě vzala láska k českým vlakům? 

Věnoval jsem svůj příběh Českým dráhám, jsou pro mne jako nejlepší kámoš. Jsou tu pro mne, kdykoliv je potřebuji, i v nejtěžších časech. Daly mému životu smysl a bezpečí.

Co chceš vyjádřit názvem knihy Život – zastávka na znamení?

Život není samozřejmostí pro každého. Musíš bojovat, abys přežil. Je úplně jako zastávka na znamení – kdo zapomene na výstup, veze se neznámo kam.

Kdo chceš, aby si přečetl tvůj příběh?

Byl bych velmi rád, kdyby si přečetl můj příběh každý. Chci, aby lidé pochopili, jak sociální systém předstírá, že je. Doufám, že můj příběh bude mít nějaký vliv na budoucnost.

Máš nějaké sny o své ideální budoucnosti? Co by sis přál?

Můj sen je se stát vlakvedoucím Českých drah a konečně bydlet tam, kde se cítím doma. Žít mimo světa, který je plný nenávisti a lidí, kteří tě rádi uvidí na kolenách. Chci odejít ze světa narcistů a nedostatečnosti. Dal jsem všechno, ale všechno asi není dost.

Hlášení je pro mne jako písnička na dobrou noc. „Dámy a pánové, vítáme vás v rychlíku číslo 607 Krušnohor ze stanice Cheb, do stanice Praha hlavní nádraží. Tento vlak zastavuje ve stanicích: Kynšperk nad Ohří, Sokolov, Chodov, Karlovy Vary, Ostrov nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Kadaň-Prunéřov, Chomutov, Chomutov město, Jirkov zastávka, Most, Bílina, Teplice v Čechách, Ústí nad Labem hlavní nádraží a Praha-Holešovice. Bližší informace týkající se jízdy vlaku naleznete ve vlakových průvodcích nebo vám je podá vlakový personál. Přejeme vám příjemnou jízdu. Příští stanice: Kynšperk nad Ohří, pravidelný příjezd: 08:39 hod.“

Autor fotografií Vít Černý

Alena Vorlíčková
Psaní ve všech podobách, kreativní texty, články do magazínů, psaní na web, blogování, copywriting, to je moje vášeň. Už několik let mě psaní živí a já se cítím volná a svobodná. Vedu workshopy tvůrčího psaní pro různé věkové skupiny, kurzy copywritingu pro drobné podnikatele, storytellingové dílny. Baví mě inspirovat a vést druhé ke splnění jejich snu, kterým je psaní pro radost, napsání a vydání knihy, tvorba textů podporujících podnikání. Víc se o mně dozvíte na stránce Můj příběh.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Chcete taky začít psát své texty za peníze a odměny?

    Mám tu pro vás 5 tipů jak na to.

  • 7 cest k probuzení vaší kreativity, radosti a vášně

    Malé kroky k velké radosti a pocitům štěstí - e-book s tipy a cvičeními k vytištění a vyplnění

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky