Psaní je pro mě skvělý relax

Evu Vávrovou jsem poznala jako mladou autorku ještě s rodným příjmením Molíková, pod nímž vydala svůj první román Bez duše. Pro své další dílo a facebookovou stránku zvolila pseudonym Molly Crow. O tom, jak tvoří a kde bere inspiraci, se podělila v následujícím rozhovoru.

Kdy jste začala psát?

Těžko říct. Je to už doba, takže časově svoje první pokusy zařadit nedokážu. U mě to začalo čtením historických románů. Nebo spíš potřebou neodložit knížku, dokud není přečtená. Pamatuji si spoustu bezesných nocí stejně jako i mou nechuť vstávat po dvou, třech hodinách spánku na přednášku do školy. Při těch vleklých hodinách se moje mysl nesoustředila na výklad vyučujícího, ale toulala se v příběhu, který jsem před pár hodinami opustila.

Přehrávala jsem si jej v hlavě neustále dokola a zaobírala se otázkami, které by k mé spokojenosti zodpověděl jedině autor. Opravdu nevím, kdy mě napadlo, že sama něco napíšu. Ale vím, že jsem se o to nesčetněkrát pokusila. Ovšem neúspěšně. Napsala jsem pár stran a práci odložila. Ještě dnes se mi stane, že při hledání prázdného sešitu, najdu napohled nový, který uvnitř schovává začátek mnou dávno zapomenutého „románu“.

A pak přišly dlouhé letní prázdniny a já jeden z těch sešitů otevřela. Po přečtení jsem pokračovala v psaní a najednou zjistila, že mě vlastní představivost vtáhne do jiného světa stejně jako dobrá knížka. Jen s tím rozdílem, že já jsem ta, která zná odpovědi na všechny otázky.

Co Vás na psaní baví?

Toho je spousta. Když to vezmu hned zkraje a začnu činností jako takovou, napadne mě relax. Oproštění se od denní rutiny a běžných lidských starostí. Taková jóga pro mozek. Otázky typu Co budeme, sakra, zítra obědvat? mě obvykle napadají, až když se po půlnoci belhám od počítače k posteli. Jak to dělala Vlasta Javořická, nechápu. Psát při vaření? Ještěže moje „dušené“ maso nemůže vypovídat. O připálených hrncích raději nemluvě.

Další v pořadí je vymýšlení zápletky. Mám sebenaplňující radost, když se tužka rozběhne po papíru. A jak mám kostru příběhu, už mě nic nemůže zastavit. Prožívám se svými postavami jejich strasti i radosti. V mých myšlenkách nejsou pouze prázdná fiktivní stvoření. Při přemítání nad osudem své nejnovější hlavní postavy, jsem se kolikrát přistihla při otázce: Co by na to asi řekla, kdyby… No, nejspíš by mi vynadala, protože bezprostředně po této otázce obvykle následuje zvrat, který by si bez mučení nevybrala.

Kde berete inspiraci?

Sama v sobě a různých všedních maličkostech. Co se týče děje, nenechám se ničím moc ovlivnit. Ten příběh se sám postupně poskládá v mojí hlavě. Kolikrát k tomu stačí jen nasadit sluchátka do uší, pustit hudbu a vypnout svět kolem. Stejně dobře funguje zajít na pivo s manželem a jeho kamarády.

Jakmile se rozhovor u stolu stočí k motorkám a autům, téměř současně upadám do transu, kdy jejich, mně nic neříkající téma, neslyším a přemítám nad rozepsaným příběhem doma. Na první pohled nedůležité drobnosti jsou věc jiná. Většinou to funguje tak, že mám chuť na hot dog, tak si moje hrdinka jeden dá. Škoda, že za mě nemůže sníst všechno, protože to by byla dieta k nezaplacení.

Děkuji za rozhovor.

Ukázky textů začínajících autorů, kreativní cvičení, inspirativní fotky, pozvánky na workshopy tvůrčího psaní a další zajímavosti najdete na facebookové stránce Psaní hravé i dravé.