Pořád tě držím za ruku

Konečně! Po letech opatrného přibližování a vzdalování se a vzájemného respektu jsme spolu, sedíme s Evičkou vedle sebe a necháváme proudit naši tvořivou energii. Vypořádáváme se s odporem, který provází všechny umělce a snaží se nás zastrašit a zastavit. Tentokrát jsme ale vyhrály my. Poprvé tím, že jsme se sešly.

Eva Pitnerová ještě před tím napsala na sítě tuto pozvánku:

Jsme kompetentní, a ne že ne!!!

Vlna AI už je tu, ALE ty jsi ta, která tvoří, píše a má inspiraci, myšlenky, touhu, emoce, přání, sny a lidskost. Možná má AI nepřeberné množství informací, ale ty informace má proto, že tisíce lidí mluvily, psaly, žily. Proto si pamatuj, možná za tebe AI napíše nějaký text, ale tvou esenci, osobnost, energii, a především tvého ducha tam prostě mít nikdy nebude. Tak prosím piš, a pokud si v psaní nevěříš, choď se učit k těm, kteří ti ukážou, že to v sobě máš, a místo aby ti kompetence vzali, ti je vrací.

V jednu chvíli to během soboty do sebe zapadlo, strachy a nepříjemné pocity byly pryč a tři spisovatelky s radostí a v lehkosti psaly a tvořily své příběhy. Eva to cítila takto:

Bylo to skvělý! Přesně podle mého gusta. Alča na nás šla tím nejlepším způsobem, který znám. PRAXÍ. Když vytáhla karty, které používají prvňáčci, aby se naučili vyprávět příběhy, věděla jsem, že jsem doma! V tomhle duchu se nesl celý den. Pokaždé přišla s cvičením, které nás rozepsalo. Mně se nejprve vynořily obavy, taková ta školní traumátka a bolístky, že psát nezvládnu. Neumím to, nepůjde mi to. Ale pod citlivým a kreativním vedením a v úžasném kolektivu, který mě v procesu podržel, jsem z kurzu odcházela obohacená a s odhodláním svou knihu napsat. Nejen v mém dětském snu, ale opravdově, s odvahou. Ještě ten večer jsem psát začala.

Pořád tě držím za ruku (začátek rukopisu Evy Pitnerové)

Jsem tu, i když tu nejsem. I když už chodím v jiných dimenzích, skrze moje řádky jsem tu a pořád tě držím za ruku.

Aby ses necítila opuštěná, pořád tě držím za ruku, i když jen přes stránky knihy, kterou jsem pro tebe napsala.

A tak spolu jsme a povídáme si o všem, co by tě, má milovaná, zajímalo. Z každého slova můžeš slyšet můj hlas, a i když se nemůžeš dotknout mě, můžeš se dotýkat písmen, které jsem pro tebe psala.

Každé slovo, každá myšlenka, to vše je moje náruč.

Pro tebe miláčku, to, abys tu mámu měla, když ji budeš potřebovat.

Neumím plést ani šít, kdybych uměla, udělala bych pro tebe deku. Byla by huňatá, červená, se zlatými nitěmi a měkká tak, jako jsem já. To, aby ses mohla do ní zabalit, když budeš smutná.

Ale já, miláčku, neumím ani jedno. Neumím ti udělat deku, do které se zabalíš, co ale umím, je objímat slovy. A těch jsem pro tebe napsala s láskou tolik, kolik jsem mohla.

POŘÁD TĚ DRŽÍM ZA RUKU.

Já jsem v každém řádku téhle knihy. V každé tečce i mezeře a pořád tě držím za ruku.

___________

Díky za dnešní workshop, kde jsem si našla název i odvahu pro můj dětský sen. Možná jsem nikdy nechtěla psát knihu, která roste přede mnou, ale žádná jiná by stejně nebyla tak důležitá, jako je tahle. Ne bude, ale je. Konečně to cítím. Jak si to sedlo. Ukázala jsi nám dnes jak. Jak na to, když si myslíme, že to neumíme nebo že to nejde. Ukázala jsi nám, že to jde.

V každém cvičení, v každém sdílení. Bylo to boží. DÍKY.

Já píšu…