Listování v kalendáři rokem 2021

Vždycky na konci roku mám nejdřív dojem, že se nic tak zvláštního nestalo. Když ale začnu listovat kalendářem, tak zjistím, že to zase tak úplně pravda není, a jsem v úžasu nad tím, co všechno se odehrálo a jak moc jsem se posunula. Už několik let se tomuto zvyku věnuju a zapisuju si události a změny tady veřejně na svůj blog. Je to příjemný pocit, kterým právě uplynulý rok uzavírám. Byly v něm věci hmatatelné a prokazatelné, ale i cizím očím neviditelné, ale stejně, nebo ještě víc důležité.

Psaní dravé

Od té doby, co se věnuju copywritingu, mě věci, o nichž píšu, většinou inspirují k akci. Nikdy bych totiž nemohla psát reklamní texty o něčem, čemu sama nevěřím. Letos platilo úplně a doslova mé heslo „Co píšu, to žiju“. Nevím, co bylo na začátku roku první, zda nové zadání na sérii článků o rekonstrukci bytu, nebo naše první návštěva ve stavební firmě kvůli naší už několik let plánované přestavbě panelákového bytu. Nakonec to byla moje pracovní i osobní náplň první poloviny roku. Obojí jsem vzájemně využívala – nové informace z podkladů pro články pro výběr materiálů a zařízení koupelny a kuchyně, osobní zkušenosti s průběhem prací, s vlastnostmi výrobků (např. vinylová podlaha, LED světla…) při psaní článků. Samozřejmě jsem napsala ještě spoustu jiných článků na jiná témata, např. průmyslové praní a pronájem pracovního oblečení, chytré domy, šperky, čaje, vinotéka atd. A poslední byly o Vánocích a silvestrovském veselí.

Knížky a jiné korektury

V roce 2021 se můžu těšit z několika vydaných knih, na kterých jsem se nějakou měrou podílela. Je to pokaždé úžasný pocit z dokončené práce a radost z knížky, kterou můžu jako jedna z prvních hotovou držet v ruce. Už jsem jim vyhradila jednu poličku ve své velké knihovně a v příštím roce (doufám a vypadá to tak) budu muset uvolnit další prostor.

2021

Ondřej Bejl: Rouška aneb Příběh člověka

Jiří Mezřický: Povídky a jiné nesmysly

Regena Thomashauer: Kundička/Návrat k sobě

Kate Northrup: Dělej méně/Revoluční pojetí ženského time managementu

Lucie Vlachopulosová: Lord

Šárka Rosová Váňová: Pohádky z kouzelné zahrádky

Práce na tištěném ATYP magazínu byla hodně náročná a zároveň zajímavá zkušenost, z níž jsem si odnesla několik poznatků do budoucna. Všechny texty (původně o hodně delší) byly originální a z „jiného“ světa, v němž žijí autisté a do kterého nám daly články a rozhovory nahlédnout a trochu možná i pochopit.

Konzultace

Na začátku roku jsem kvůli omezeným možnostem živých kontaktů začala zkoušet online konzultace. Bylo to pro mě velké vykročení z komfortní zóny, navíc zatížené tím, že jsme byli pořád všichni spolu doma – online výuka, home office a byt před rekonstrukcí. Ale možná právě proto jsem se překonala a video volání se v drtivé většině podařilo. Asi jsem se víc soustředila na praktické věci jako hledání volné nikým nerušené chvilky a vhodného místa než na to, že se bojím a nevím, co vlastně budu říkat. A právě proto ještě víc než předtím jsem si užívala těch pár živých setkání se skutečnými lidmi na jednom místě.

Videa

Od online konzultací bylo dalším krokem natáčení videí, to, o čem jsem ještě nedávno tvrdila, že NIKDY dělat nebudu. Kvůli tomu jsem měla zablokovaný (sama sebou) posun k dalším online aktivitám. A v tomto roce se to konečně zlomilo, není to ještě bůhvíco, ale prostě už se to děje a já můžu plánovat další věci.

Online kurz

O internetovém kurzu jsem přemýšlela už dlouho, ale vždycky jsem mohla dělat něco jiného – živé kurzy, pohádkové dílny, workshopy a semináře. Až doba covidová mě k tomu konečně dotlačila a online kurz Vaše kniha – váš splněný sen je na světě (právě běží už podruhé) a s ním i další věci kolem toho. Od léta sbírám první cenné zkušenosti a vylepšuju a vylepšuju… Plánuju další rozšíření nabídky.

Kongres

Neplánovaně jsem na závěr roku byla přizvána Pohádkovou Lídou k online kongresu Dětská kniha, kterého jsem se moc ráda zúčastnila a s Lídou jsme udělaly online rozhovor o dětském čtenářství a v týdnu kongresu jsme byly online u toho. Je úžasné, jak jsme to rychle zvládly, ona na Šumavě, já na Vysočině. Součástí kongresu byly i rozhovory s dalšími ženami na další témata. A velmi rychle následovala nabídka z magazínu Eduzín a v něm publikovaný článek Proč nemám pocit viny, když se o Vánocích dívám na pohádky?

Živé akce

V tomto roce bylo živých akcí méně a do poslední chvíle se nevědělo, zda proběhnou a za jakých podmínek. O to víc jsem si jich vážila. Na konci školního roku mohly jít děti do školy a já jsem dostala pozvání od milé Lenky Krejčové na pohádkové dílny do Centra čtenářské gramotnosti v Praze. Společně jsme si s dětmi povídaly, četly pohádky o vílách a pasáčcích a vyráběly obrázky z opravdové ovčí vlny. Děti byly úžasné a my jsme si to taky parádně užily.

Další pozvání přišlo na začátku školního roku z mé oblíbené Školy na zámku v Litomyšli, kde jsem nebyla dlouhý jeden rok. Děti i paní učitelky byly skvělé a svůj podzimní výlet si pořádně vychutnaly (jako by tušily, že brzy to zase bude jinak).

Prázdniny byly letos jiné nejen kvůli pandemii (ta v létě polevila), ale naše rekonstrukce do nich výrazně zasáhla. Kvůli bourání jsme museli na 14 dní opustit náš domov a rozdělit se. Naše dámská sekce sbírala své zážitky v mé rodné Olomouci a pak v Praze a okolí. Co píšu, to žiju, nebo obráceně – vzpomínáte? Bylo to jiné, zvláštní, úžasné. A protože stavební práce trvaly skutečně jenom slíbených 14 dní, zbylo i pár dní na malou dovolenou jenom ve dvou ve Valticích, Mikulově a okolí.

Na rozdíl od „normálních“ předchozích let se v létě odehrávalo více divadelních představení. Podobně jako v loňském roce jsme se vypravili do Brna na otevřenou scénu v Biskupském dvoře, tentokrát na přestavení Romeo a Julie v podání Vinohradského divadla. Hvězdné obsazení nadchlo (Marek Lambora a spol.) i naše teenagery. Na konci prázdnin jsme se s Amálkou vypravily na dámskou jízdu do Prahy zavzpomínat na mé dětství a kreslený seriál Podivuhodné dobrodružství rodiny Smolíkovy, do Divadla Studio Dva na Václavském náměstí na představení Smolíkovi.

Nejmilejší akcí pro mě byl sraz po 20 letech od maturity. Tečka. Modří možná vědí.

Po roce, mnohem delším čase, než jsme si slibovaly, jsme se zase sešly s milými podnikavými ženami z okolí u Moniky Čuhelové s Lenkou Papadakisovou a plánovaly další aktivity.

Třikrát se musela odložit pohádková konference o touze, a nakonec se najednou konala. Byla v komorním složení a úžasná. Opět v Centru Be Balanced v Libockém dvoře v Praze, opět s mou milou Katkou, opět ve skvostné společnosti terapeutek a terapeutů a opět se skvělými lektory, jakými jsou Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička, scénáristka, Anna Hogenová, filozofka, fenomenoložka, Marie Noe, zakladatelka nakladatelství One Woman Press, milovnice vůní, Jiří Lisý, Věra Šimonová a Michaela Černá – jungovsky orientovaní terapeuti.

Pohádky pro společné čtení

Mé milé pohádky jsem letos vědomě kvůli tvorbě online kurzu upozadila, takže všechno, co se kolem nich dělo, bylo bez mého plánování a aktivního přičinění. Bylo to o to krásnější a na začátku roku nás čeká úžasná novinka. Doufám, že jich bude i víc.

Co je očím neviditelné

Podařilo se mi měnit úhly pohledu a myšlení a skamarádit různé části sebe sama. Některé věci se projevují i navenek – např. už mi nevadí telefonování, video hovory, online workshopy a momentálně se věnuju technickým věcem kolem svých aktivit, třeba integrace platební brány (jak to dopadne vám prozradím příště nebo to možná sami poznáte). Podařilo se mi překonat své vlastní meze týkající se různých věcí, které jsem ve své hlavě nosila dlouhá léta. Je to velké osvobození. Za to všechno jsem vděčná, hlavně Lucii Harnošové a lektorkám a ženám v jejích kurzech, které mě celým rokem provázely.

Vykročme tedy všichni směle do roku 2022. Hodně štěstí!