Poezie a hudba
Zaposlouchejte se do zhudebněných veršů prokletého básníka Paula Verlaina. Nechte se unést atmosférou a věnujte se automatickému psaní. Už v těch chvílích se začnou objevovat zajímavé útržky myšlenek a textů.
V další fázi se pokuste vytvořit novou verzi té stejné básně. Využijte své poznámky, atmosféru, své momentální rozpoloření...
CHANSON D’AUTOMNE
Les sanglots longs
Des violons
De l’automne
Blessent mon coeur
D’une langueur
Monotone.
Tut suffocant
Et bleme, quand
Sonne l’heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure.
Et je m’en vais
Au vent mauvais
Qui m’emporte
Deça, dela,
Pareil a la
Feuille morte.
PAUL VERLAINE: PÍSEŇ PODZIMNÍ (překlad Vladimír Holan)
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.
Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.
A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.
PODZIMNÍ PÍSEŇ (překlad František Hrubín)
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.
I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.
Texty účastníků mých worshopů
Od Lenky K.
V podzimním čase,
když vítr vane,
hodiny odbíjí.
Co se teď stane?
Žal mě už pohltil
nevím, co dál,
přichází myšlenka,
jíž jsem se bál.
Všechno už skončilo,
tím jsem si jist.
Nejsem nic jiného
než suchý list.
Od Lenky O.
Uschnul list
a stojím sám
sic znavený
přec vzpomínám.
Bledý jsem
a promoklý
strach ukládám
tiše do houslí.
Dech a pláč
a duše má
Kdeže je
má vidina?
Olga posunula závěrečné vyznění trošku jinam 🙂
Dlouhé stání
v tom mém klání
šedé nebe
slza zebe.
Vítr zvedá listí
žal okolo svistí
Jsem sám
a zadumán.
Dlouho tady nebudu
zahrabu se do hrobu
Vyhrabu se na jaře
až můj soused zaoře.
Nakonec vybírám prózu od Martiny:
Neměl jsem tu alej rád. Nikdy jsem ji neměl rád, ale teď o to víc, když čas zbarvil listí do červena a tklivý vítr jimi smýkal po těch kamenech, jako by sám truchlil. Přes clonu slz jsem ani neviděl na jméno vyryté před sebou. Neměl jsem sem chodit. Ty vzpomínky jsou stále ještě živé. Květiny mi vypadly z rukou a já odkráčel jako náměsíčný. Zítra abych to zas zkusil znovu.
Komentáře
Teskní
Ztratil blízkého člověka.. Jde alejí, na jejímž konci bude hřbitov. Nese květiny. Vzpomíná.
Znal ho jako chlapce, mladíka, muže. A ten teď odešel. Není. Žil sám. Kdo si vzpomene? Byl také starcem? Na myšlenku, že zmizel, si časem zvykne. Cítí se jako strom s mnoha litry, které k němu patří.
Ale ty odlétají pryč . Jako odletěl ten jeho.