Když prostředí mluví hlasitěji než lidé      

Místo děje vytváří atmosféru (pochmurný les vs. slunná louka), ovlivňuje chování postav (ve městě se chovají jinak než v horách), může být metaforou pro vnitřní stav (opuštěný dům jako osamělost), může se stát postavou – aktivně vstupovat do děje (dům, který dýchá, les, co pozoruje…)

Zajímá vás, jak s místem děje pracovaly účastnice letního víkendu s tvůrčím psaním na statku? Tady jsou další ukázky:

Když okolí promluví do duše víc než slova (Marcela Filipská)

Konečně pátek a v plánu je dlouho připravovaný výlet za odpočinkem na Kurz tvůrčího psaní. Vyjíždím z domova naštvaná, unavená a vycucaná. Bez nápadu, myšlenky a víry v lepší zítřky. Jedu autem, ve své bublině. Užívám si relativní klid a mírný provoz. Poslouchám svou oblíbenou hudbu, snažím se o zpěv a cesta ubíhá docela rychle. Velmi brzy se tedy ocitám u brány statku Květná Zahrada. Statek je obrovský, starý a postupně rekonstruovaný. Vítají mne zvířata svými pozdravy. Nejdříve slyším slepice, pak ržání koní, bučení krav a zpěv ptáků. Po vstupu na nádvoří se tiše, jedna kočka za druhou, vine kolem mých nohou, v kotci vyje pes a současně ze dveří vystupuje příjemná dáma, která nás mile a s úsměvem vítá s večeří.

Ten pocit, když vám někdo naservíruje talíř s jídlem, které jsem nemusela vařit, je neocenitelný. Známka toho, že odpočinek právě začal.

Po skvělé večeři se vydávám na zaslouženou krátkou vycházku pro načerpání energie:

1. Projdu statkem napříč a vydám se do mírného kopce, kde se po pár krocích rozvine obrovská louka s výběhy pro koně a krávy. Nádhera! Skutečně krásný pohled na tu obrovskou rozlohu luk, na volně se pasoucí koně a krávy za zvuku štěbetání ptáků. Usadím se na dřevěnou lavičku, která přímo vyzývá k sednutí a kochání se výhledem a tichem. Je drsná, stejně jako toto místo, přejedu rukou po dvou deskách, na které usedám a napadá mě, že je přesně taková, jakou ji tady chtějí mít. Zapadá sem pro svou pokoru, vytrvalost, odolnost a drsnost. Přesně takoví lidé na statku jsou. A já tady sedím, kochám se, čerpám energii jak z těchto lidí, tak ze zvířat, a hlavně z toho ticha. Neskutečného, nehmatatelného, a přitom úžasného ticha.    

2. Projdu statkem napříč a vycházím na někde méně, někde více děravou asfaltovou cestu. Jdu stále rovně, volným, unaveným krokem. Míjím domy. Hned první mě udeří do očí svou novotou a moderností, která v tomto čistém a přírodním prostředí vedle statku trčí a vyčnívá jako vysílač uprostřed pole. Styl, který ovládá člověka bez propojení s přírodou? Můj dům, můj hrad. Pokračuji dál, s hlavou plnou myšlenek o keřích, stromech, květinách, rostlinách a všem kolem sebe. Nemusím myslet na práci. Je to neskutečně nabíjející. Dokonce si některé květiny zasunu do vlasů a vnímám jejich energii. A najednou míjím dům, který vypadá osamoceně. Dům, který je sám. Sám bez zdiva, bez oken, částečně bez dveří a po pár krocích na mne zpoza keře vykoukne i brána, která je pevná, statečná a připravena chránit zbytky domu před náhodnými kolemjdoucími. Musím k ní. Prostě musím. Miluji dveře, které jsou zavřené a nevím, co je za nimi, miluji dveře, které jsou otevřené a vyzývají „vejdi“. A miluji brány s tak větším napětím, o co jsou větší než dveře. Chytnu kladku na petlici a zjistím, že drží pevně. Jako jedna z mála na tomto domu. Kouknu dovnitř mezírkami mezi latěmi a zírám! Vidím opuštěnou zahradní vanu, opuštěné nářadí, opuštěný dvůr se spoustou dalších opuštěných věcí. A nejen pohozená vědra a kýble na dvoře připomínají, že je zřejmě někdo před nějakým časem používal, nesl, vlastnil a opustil. Kdo obýval tento dům? Kdo z něj odešel a už se nevrátil? Kdo na něj zapomněl? Zemřeli majitelé tady? Proč by jinak zanechali vše tak, jak je? Napadá mě spousta otázek, a tak si sednu opodál do trávy a nechám je běhat mou hlavou. V hlavě však nastává smutek. Smutek z opuštění.    

Staré domy a známá vůně kvetoucích lip (Iva)

Prázdninový den. Na autobusové zastávce milé přivítání včetně objetí. Příjemná společnost, moc pěkná vesnička. Staré domy a ta známá vůně kvetoucích lip. Ohromný statek (VELIKÁNSKÝ). Skoro jako ten v Popelce. Snad si tu nebudeme zkoušet střevíček? Povídavé společnice mi vyhovují. Moc. Kamenná budova s ochozem, v patře pokojík se čtyřmi lůžky. Jen kámen a dřevo, kámen a dřevo. To miluji! A pak ta zvířata! Nejdříve si myslím, že je ve stáji smrádek. Ale ona to je vůně! Krávy, býci, prasata, kozy, navštěvované upovídanými vlaštovkami. K tomu vůně sena, které ty volooké krasavice s chutí konzumují. A vše o zvířatech a o statku vypráví nadšenec, který to tu vede. To mám ráda.

Doufám, že je budou další texty z tohoto víkendu, protože to stále ještě „dojíždí“, s účastnicemi jsme stále v intenzivním kontaktu.

Chcete začít psát? V nabídce najdete pro začátek materiály zdarma nebo za malý peníz. Chcete se pustit do psaní knihy, chcete někdy zažít kouzlo společného psaní? Neváhejte mi napsat – není problém se domluvit v Květné nebo v Olomouci (i jinde).