Jedna paní píše mi o mém psaní

Čeština je krásná a různorodá a každý má svou vlastní, podle níž se dá odhadnout jeho vztah k tomuto úžasnému a složitému jazyku. Milujete češtinu? A kterou? Ptali jste se někdy sami sebe stejně jako Pavel Eisner v monumentálním díle Chrám i tvrz?

Důležití jsou pro náš vztah k češtině kromě rodičů naši učitelé, v tomto případě češtináři, kteří do našeho života významně zasáhnou. Náš vztah k mateřskému jazyku utváří podle své nátury, podle toho, co sami umí a mají rádi, a podle toho, jak to umí předat dál. Každý má svůj osobní příběh a upřednostňuje jinou disciplínu jazyka. Češtinářů, které za školní život potkáme, bývá několik. Jsou často moudří a laskaví, mnohdy vtipní, ale taky vzteklí, neústupní, znudění… dosaďte si cokoli, co znáte z vlastní zkušenosti. Poznala jsem jich jako dítě i dospělá dost a sama jsem (i přesto) vždycky chtěla být a taky dlouho ráda byla jednou z nich.

Čeština je mým chlebem stále, jsem vidět na sociálních sítích, občas na nějakých akcích, moje jméno se objevuje v knihách, takže se občas stane, že mi někdo napíše. A bývá to různé – milé pochvalné zprávy, reference, doporučení, na druhou stranu i nespokojené ohlasy od neznámých lidí, s nimiž se musím nějak vyrovnávat a dost o nich přemýšlím. Snažím se při tom vždy najít něco pozitivního, co mně i lidem okolo nějakým způsobem pomůže.

Inspirace z mé práce korektorky i pro vás

V prvním uvedeném příkladu se pisateli v knížce asi nelíbí česky psaná podoba nadávek. Je to pro mě zajímavé, protože jsem se s variantou psanou v původním jazyce asi nesetkala. Rozhodla jsem se to prozkoumat.

…himlhergot, fujtajbl, zatrachtile… nadávky z němčiny (britská odrůda meruňky) – Himmel Herr Gott, pfui Teibl (od Teufel)

Jazyková příručka Ústavu pro jazyk český k tomu píše: Expresivní jazykové prostředky nesou kladný nebo záporný citový příznak, promítá se do nich postoj, hodnocení a vůle mluvčího, např. šutrák, vrahoun, čmajznout, mrška. Zřídka bývají součástí spisovné slovní zásoby, jejich stylová platnost je velmi různá. Pohybuje se od prostředků stojících na pomezí spisovnosti (např. potvůrka) až k vulgarismům, tj. velmi hrubým, hanlivým, popř. urážlivým slovům. Expresivní zabarvení může v určitém kontextu získat též neutrální výraz, zejména v metaforickém užití: kočka –⁠ ‚kočkovitá šelma‘, kočka –⁠ ‚atraktivní dívka nebo žena‘.

Wikislovník k heslu uvádí konkrétní příklady z literatury:

Himlhergot (expresivně, zhruběle) zaklení

Řidič se zasmál, ale když si najednou všiml vlaječky přišité na Františkově batohu, zarazil se a řekl: „V noci vás obsadily ruské tanky.“ „Do prdele, krucinál fagot, himlhergot, pakáž zasraná! Ti cikáni už tu jsou zase!“ Mistr vztekle praštil zednickou čepicí o zem, kopal do zamčených dveří a jeho řev se rozléhal vystěhovaným domem na Jánském vršku jak boží hněv vyrážející zaprášené tabulky z oken…

Petr KRATOCHVÍL: Dříve než do snů…, Dokořán, Praha 2018

Přišla opět inspekce do kasina a nějaký nový důstojník měl to neštěstí, že otázal se u dveří skromně stojícího Švejka, ku které kumpanii patří. „Poslušně hlásím, že prosím nevím“ – „Himlhergot, který regiment zde leží?“ 

Jaroslav HAŠEK: Dobrý voják Švejk

Druhý příklad se týká skloňování některých podstatných jmen.

Překvapeně zamrkala očičkama: zamrkala očičky (očičko – město, městy – očičky)

V tomto případě se jedná o duál (dvojné číslo), zvláštní tvary skloňování podstatných jmen označujících párové orgány, ve slovinštině se toto skloňování dodržuje ještě u všech jmen.

Jazyková příručka o tom píše:

Pozůstatky dvojného čísla v češtině (oběma rukama)

Hovoříme‑li o kategorii čísla, je třeba se alespoň stručně zmínit o tom, že v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál. Vedle jedné soustavy tvarů pro číslo jednotné a druhé pro číslo množné existoval pro ohebná slova ještě třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě.

Tato gramatická kategorie již v češtině dávno zanikla (nyní ji najdeme jen v několika málo slovanských jazycích, např. ve slovinštině), přesto však po sobě zanechala několik stop, které jsou patrné i v současné češtině. Narazíme na ně při skloňování podstatných jmen označujících párové části těla –⁠⁠⁠⁠ ruce, nohy, oči, uši –⁠⁠⁠⁠ a číslovek –⁠⁠⁠⁠ dva, oba, dvě stě (viz Dva, oba).

Ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena

očičko

zrakový orgán

dělení: očič-ko

Příklad: dítě zamrkalo modrýma očičkama

A do třetice tu máme oblíbené skloňování zájmena já.

Mě totiž vůbec nechtěli … – krátké tvary zájmen nemáme používat na začátku věty a po předložce – Mne totiž vůbec nechtěli…

… a posunula ji přede mě. … a posunula ji přede mne – zájmeno já po předložce.

K tomuto jevu píše Jazyková příručka jenom: Přísně vzato tedy není pro odlišné psaní 2. a 4. × 3. a 6. p. zájmena já žádný důvod, kvůli pravopisné tradici se však stále udržuje. Při psaní mě × mně se stačí řídit dvěma poměrně jednoduchými pravidly: První pravidlo říká, že ve 2. a 4. p. se píše mě a ve 3. a 6. p. mně; podle druhého pravidla platí, že tam, kde lze použít knižní tvar mne, se může použít i mě. I přes existenci těchto dvou snadno aplikovatelných pravidel patří tento pravopisný jev kupodivu mezi ty, v nichž se chybuje velmi často.

Na webu Moje čeština se o psaní po předložkách dozvíme víc:

Ve 3. pádu píšeme tvar mi pouze s měkkým I. Pokud bychom napsali totiž tvrdé Y, vzniklo by nám slovo my, které označuje více osob, nejen mě jako jednotlivce. 3. pád má ale ještě vedle mi také tvar mně. V některých případech nejsou tyto tvary volně zaměnitelné. Například po předložce píšeme vždy tvar mně, nikdy tvar mi. Podobně na začátku věty používáme také tvar mně. 

Podej mi tu knihu.
Snad mi odpustí.
Jen aby mi ten vlak neujel.
Nepomohla bys mi s tím?

„Azore, ke mně!“
Ke mně ještě nedorazil.
Mně se to moc nelíbí.
Mně je jen líto, že to tak muselo dopadnout.

Ve 2. a 4. pádu máme dva tvary mě a mne. Oba tvary jsou při psaní zaměnitelné, to znamená, že si můžeme sami vybrat, kterému tvaru dáme přednost, ve výběru se nemusíme řídit žádnými pravidly. Při mluvení bychom ale měli dát přednost tvaru mě, druhý tvar mne zní přeci jen více knižně a do běžného hovoru se příliš nehodí.

Běžte beze mne.
Běžte beze mě.

Mě jen tak nic nepřekvapí.
Mne jen tak nic nepřekvapí.

Jaký vztah češtině máte vy? Co si myslíte o chybách v textech? Bojíte se kvůli tomu psát?

K tomu chci asi jenom dodat, že jazyk je živý organismus – mění se, vyvíjí, rodí se a odumírá. Možná vás překvapí, že váš dědeček se učil v hodinách českého jazyka něco jiného než vaše maminka a vaše dítě se učí některé jazykové jevy zase jinak. Člověk používá jiný jazyk ráno a jiný večer, doma, nebo v práci. Vždy záleží na situaci, v níž se nachází, s kým mluví, ale i na jeho psychické kondici, zdravotním stavu, momentální náladě, energii nebo únavě.

Každý někdy ve škole něco zamešká, chybně si zapíše do sešitu nebo i učitel něco špatně vysvětlí a žák si to navždy zapamatuje. Pokud něco píšete, měli byste vědět, kde hledat vysvětlení, když si nejste jistí, na koho se obrátit, když píšete něco, na čem vám záleží. Nemusíte se stydět. Když člověk píše, soustředí se na obsah víc než na pravopis, překlepy a podobně.

Jak je dobré míti svého korektora