Jak si užít TADY a TEĎ

Svou kreativitu můžeme stimulovat různými způsoby, dva z nich fungují úplně vždycky – procházka a psaní rukou. Na inspirativní procházku si nezapomeňte vzít mobil, kterým zachytíte zajímavé okamžiky, sluneční svit nebo mlhavou tajemnou atmosféru místa, a zápisník s tužkou, kterými se pokusíte o totéž. Pro zajímavé psaní je důležité všímat si toho, co se děje teď a tady, a snažit se na fotkách a v poznámkách uchovat, abychom to mohli později využít a zapracovat třeba do povídky.

V sobotu se nám podařilo umělecké plány krásně splnit. Na dalším celodenním tvůrčím psaní jsme si při inspirativní procházce po Zámeckém návrší v Litomyšli všimly spousty věcí a vnímaly je všemi smysly – příběhy na fasádě zámku, už vydatné sluneční paprsky, polední kostelní zvony, domy a věže ve městě, sochy a sousoší Olbrama Zoubka v Klášterních zahradách, originální lavičky, obrázky a citáty ve Váchalově uličce, dvojici vyhřívající se v důvěrném objetí na sluníčku…

A tyto okamžiky se pak objevily, literárně zpracované, v textech účastnic.

F A N T A Z I E
Jarosmut

Je krásný slunečný březnový den. Mrzne a pod nohama to klouže, ale
slunce už příjemně hřeje. Procházím se po litomyšlském zámku, po nádvoří
a zahradách, až přijdu k jezírku s fontánkou, nyní bez vody. Kolem něj
jsou rozmístěny železné sochy Olbrama Zoubka. I když jsou to neživé
figury, jsou ztvárněny jakoby v pohybu a nutí mě vymýšlet si o nich
příběhy. Třeba:
Čtyři ženské postavy okolo jezírka mají uprostřed sebe něco, co je
velmi zajímá a živě se o tom baví. To něco je spojuje, všechny tvoří
přátelskou, sdílnou a družnou skupinu. Opodál stojí muž, naklání se k nim
a pozoruje je. Co to tam mají? O čem si asi povídají? Je to nějaké
tajemství? Není tam doprostřed vidět. To bych tedy rád věděl …,
myslí si. Má už k nim nakročeno, ale ještě váhá. Bojí se? Stydí se?
Náhle si ho všimla jedna z žen. Upozornila ostatní a teď se
dohadují, jak se k němu zachovají. Padají návrhy jako pozvat ho k nim,
nevšímat si ho, laškovat s ním – nebo i flirtovat? Líbí se mu některá?
Nakonec se dohodly pozvat ho mezi sebe. Muž váhavě přistupuje,
představuje se. Ženy jsou v přesile, jsou čtyři a on sám. Ve skupině je
síla, obzvlášť pak v té ženské! Všechny se na něj vrhají, zahrnují ho
otázkami, nabídkami, péčí, předbíhají se, která z nich urve co nejvíce
jeho pozornosti.
Muž je tak zahlcený a desorientovaný, že se náhle obrací zády k nim
všem a zděšeně prchá, Zachraň se, kdo můžeš!, duní mu v hlavě. Ještě za
sebou slyší palbu slov a ženský smích.
A opět, jako na začátku, je zde družná ženská skupinka a osamělý muž
opodál, jen nyní otočený zády k nim.
Bloumám ještě chvíli po zámecké zahradě. Nádherný den končí, slunce
zachází za obzor a já se ubírám k domovu, naplněná klidem a mírem.

Procházka naslepo

Iva T.

„Ona snad nezavolá!“ zuří Bára. V té samé chvíli se rozezpívá její mobil písničkou od Beatles. „Ano?“ vydechne do něho Bára. Potřebuje ty penízky za hlídání seniora NUTNĚ. „Tady Šípková. Jste to vy, Báro?“ ozve se udýchaný hlas v telefonu. „Dnešek platí. Dovezu vám našeho dědu hned po obědě. Bude rád. Miluje ten zámecký park. Bude najedený, nabalený. Já jedu na předváděcí akci do Mýta. Tak ve 13 hodin na nádvoří zámku. Nashle.“ A zavěsí. To už ale byla Bára oblečená. Práskla dveřmi a běžela k zámku.

U zámeckého pivovaru ji čekala paní s invalidním vozíkem. Na něm seděl netečný starý muž v kulichu a rukavicích. Vypadal odevzdaně v tom zimníku. Přes nohy měl přehozenou teplou deku. Byl slunečný den, ale březen v Litomyšli letos rozhodně teplý nebyl.

„Dobrý den. Já jsem Bára,“ představila se Bára dvojici. „Dobrý, dobrý,“ vyhrkla paní. „Šípková. Tak jak bylo domluveno v 16 hodin jsem tady. On toho moc nenamluví,“ kývla hlavou k vozíčkáři. „Tak ahoj tati.“  A zmizela.

Bára uchopila madlo a vozík se pomalu rozjel podél stěn zámku.

Dlouho mlčeli. Až u západní stěny zámku se muž rozpovídal. „Jo, jo, bejvávalo. Hony, štvanice, plesy, oslavy… Hodně jedli. Ryby, kančí, křepelky. Samá zábava. Sloužící nevěděli, kam dřív skočit. Každá ruka dobrá.“ Bára byla překvapená, že starý muž vůbec mluví. „Ano?“ řekla nezúčastněně.

„On ji měl moc rád. MOC! Nebyla z urozené rodiny, ale byla TAK krásná! Dodnes se tu o nich mluví. Scházeli se za Loučnou, byl tam takový lesík. Slíbil jí, že si ji vezme za ženu. Obyčejnou holku. Nosil jí vzácné květiny.“ „Jaké?“ zeptala se Bára, už soustředěná na jeho vyprávění. Tak je to učili na fakultě. „Jaké?“  opakoval stařík. „Podívejte se na ta sgrafita. Všechny je tam uvidíte! Tamhle nahoře, tamhle vpravo.“ Ukazoval prstem směrem k fasádě zámku. „Jeho rodiče ho ale oženili s jinou. Urozenou příbuznou. Trápil se … Řezalo ho u srdce. Vidíte, tam, tam a tamhle? Rozřezané srdce pilou.“ Vydechl stařec. „Ta jeho láska mu porodila dceru. Vidíte to dítě tamhle pod tou střechou? Ta je krásná, co? To bylo jediné, co mu zanechala. Brzy na to zemřela na horečku omladnic.“ Bára se zastavila. S hlavou zvrácenou dozadu hledala na fasádě obrázky, o kterých stařík mluvil. Všechno tam bylo! Připadala si jako v interaktivní hře. Vše do sebe zapadalo!

Nechtěla ani věřit, že už je tolik hodin. Tak rychle jí čas s jejím společníkem uběhl. Byla jako ve snu.

Když si udýchaná paní Šípková přebírala otce, doporučila jí Bára, aby dala příště svému otci sluneční brýle. „Není potřeba,“ odpověděla Báře. „On je slepý“.

Zajímá vás tvůrčí psaní? Více informací tady a  zde.