
Mezi tichem a hlasem
Psaní je tichá práce. Ne takové ticho, které uklidňuje. Spíš to, v němž se věty rodí pomalu, někdy neochotně. Kde jedno slovo nahradí druhé, a pak se zase vrátí zpátky. Kde si nejste jistí skoro ničím — a přesto pokračujete.
Většinu času není nic vidět. Jen prázdná stránka, která se postupně zaplňuje. A pak zase promazává.
Možná právě proto mě překvapilo, když do toho ticha přišla už podruhé zpráva o nominaci do soutěže Živnostník roku. Ne jako výkřik. Spíš jako tiché zaklepání. Jako připomenutí, že i to, co vzniká bez svědků, může někam doputovat. Necítím se být úspěšnou podnikatelkou, ale ráda jsem na volné noze, kdy můžu zvládnout vše, co je třeba, i svoje radosti.
Tiše odcházející slova
Na psaní je zvláštní jedna věc: Odevzdáte text a on si odejde do světa. Nevíte, kde přesně a u koho skončí. Kdo ho bude číst. Jestli se u něj někdo na chvíli zastaví. Je to práce bez okamžité odpovědi. Bez jistoty. A přesto ji děláte dál.
Možná právě kvůli těm vzácným momentům, kdy se něco vrátí zpátky. V podobě odpovědi. Reakce. Nebo nečekaného uznání.
Když se psaní přestane skrývat
A pak je tu druhá moje poloha. Prostor, kde ticho není, protože v něm nejsem sama. Právě mi skončil nový online program tvůrčího psaní. I když se odehrával na dálku, byl plný ohlasů. Nadšení. Sdílení.
Najednou slova nezůstávají jen na stránce, ale vydají se do prostoru. Začnou se vracet. Rezonovat. Žít mezi lidmi.
„Svým klidným, otevřeným přístupem pomaličku a nenápadně ze mě doluješ písmenko po písmenku. Já ti věřím, ty mě v ničem nebrzdíš, ba naopak. Největší zlom jsem pocítila právě na podzim, kdy jsem napsala mini erotický příběh. Tys nehnula ani brvou, a dokonce jsi mě povzbuzovala. V tu chvíli mi přišlo, že můžu psát bez zábran cokoli na světě a nikdy to nebude špatně. Za tento okamžik ti velice děkují. Ten okamžik pro mě otevřel tajemnou jeskyni. Děkuji. Uvidíme se v dubnu v Café Veritas, moc se těším.“ Lucka
A ještě silněji je to cítit naživo. Na workshopech. Tam se psaní přestane skrývat. Dostane tvář, hlas, smích i pláč. A vy víte hned. Tady to je.
Místo, kde může vzniknout něco mezi tím
Možná i proto připravujeme další setkání – Jarní víkendové psaní mezi vinohrady. Ne jako únik. Spíš jako návrat. K sobě. Ke slovům. K prostoru, kde není potřeba spěchat. Kde je čas psát — i jen tak být. Kde ticho není prázdné. A sdílení není povinnost. Místo, kde může něco krásného pomalu vznikat.
Co zůstává
Když o tom přemýšlím, psaní pro mě nikdy nebylo jen o textech. Je to způsob, jak se dívat. Jak si všímat. Jak pojmenovávat věci, které by jinak zůstaly beze jména. A někdy — jen někdy — se stane, že se tohle tiché skládání slov potká s někým dalším.
Možná v textu.
Možná v místnosti.
Možná mezi vinohrady.
A to stačí.
Pokud cítíte, že byste chtěli na chvíli zpomalit, vrátit se ke svým slovům a zažít zázrak, můžeme se potkat v malé skupince právě tam, v úrodném kraji plném inspirace.