Čím vším nám může být deník

V posledních dnech jsem měla zase příležitost věnovat se krásné práci – editaci knihy. Opravdu jsem si to užila, protože autorka vypráví o svém dospívání v 80. letech minulého století. Často dává nahlédnout i do svého deníku, takže text působí velmi autenticky a živě. Před sebou vidíme svět očima nejdřív patnáctileté dívky, která zrovna odjíždí na internát, a na konci optikou dvacetileté mladé matky těsně po společenských změnách v roce 1989.

Při čtení rukopisu vyplouvaly na povrch i mé zasuté vzpomínky na stejné věci, které jsem prožívala ve stejném věku ve stejné době – na oblíbené písničky, které nebyly tak snadno dostupné, na vlastnoruční šití módního oblečení nebo nakupování v Budapešti, na bramborové a chmelové brigády, na intimsprej Impulse a spoustu dalších drobností, na které jsem už dávno zapomněla. Vybavily se mi tóny, vůně, situace…

Nedalo mi to a pro přečtení rukopisu jsem se zeptala spisovatelky Šárky, zda použila při psaní své knihy skutečné deníky.

Ano, mám své tři deníčky, které jsem použila v knihách. Snažila jsem se zachovat jejich autentičnost, abych oživila myšlení toho věku a doplnila textem, který jsem přizpůsobila.

Co pro tebe deník znamená?

Moje deníčky jsou nádhernou ještě rukou psanou konzervou plnou písmenek, které přechovávám dobrých čtyřicet let jako cenné poklady. Když jsem je otevřela, vytryskla z nich spousta uchovaných emocí a prožitků, jako by se vše stalo včera.

Jak se ti podařilo deník/y uchovat do dneška?

Přestože jsem se vlivem životních bouří byla nucena několikrát stěhovat, patřily vždy k tomu nejcennějšímu, co jsem stále přechovávala. Vždy putovaly i s krabicemi se mnou za novými zítřky.

Píšeš si deník ještě teď? Jak vypadá? Co si chceš zaznamenat?

Se začátkem prvního manželství a vlivem dalších mateřských a životních povinností jsem si pak deníky psát přestala. Příroda mě ale obdařila nesmírně dobrou dlouhodobou pamětí a zachovanou senzitivitou k různým prožitkům. S krátkodobou pamětí to je horší. Čas ale moje zážitky zase přetaví pro tu dlouhodobou a určitě znovu ožijí. Asi to tak má být, protože hodně prožitků je potřeba nechat uležet. Teprve potom o nich dokážu psát s nadhledem a humorem mi vlastním, ať už mě jakkoli třeba i bolestivě zasáhly. V době moderních technologií si ale zaznamenávám svoje životní či pracovní zážitky v podobě krátkých segmentů do elektronického diáře.

Kniha Šárky Rosové Váňové vyjde pod názvem Moje puberta na draka.

Bylo mi docela líto, že takový deník nemám. Ale vlastně schraňuji několik sešitů deníkových torz, poznámky zaznamenávající pro mě významné události, dny, které výrazně vybočily z každodenní šedi. V těch si ráda zalistuju a připomenu atmosféru té doby. Některé jsem bohužel vyhodila.

V těchto dnech se snažím si psát různé poznámky, citáty z právě čtených knížek, nebo když mě zaujme a inspiruje nějaká koučovací otázka na sociálních sítích, tak si na ni odpovím. Na konci roku podle poznámek kalendáři si uvědomím, jak jsem se za ten rok posunula, a napíšu o tom článek. Taky jsou fajn fotky, které dávám na Facebook. Každý den se mi připomenou události, které jsem prožívala před rokem, před pěti, deseti… Zjišťuju, že v určitých ročních obdobích se opakují podobné zážitky, připomenu si lidi, kteří se mnou tehdy byli, hlášky mých dětí…

A když jsem teď pátrala víc, našla jsem úryvky z deníku, který jsem si anonymně psala na blog:

…Úplně se mi zastavilo srdce, když přiběhl bráška se slzami v očích a výkřikem Knížky žerou myši! V ruce držel Vinnetoua, kterého četla mamka a její sourozenci, já a ostatní děti v rodině. Zažloutlé stránky byly docela stylově okousané. Děda nám vždycky z těch knížek četl, dívali jsme se o prázdninách na filmy, stavěli na zahradě týpý a pokaždé nám sliboval, že si budeme šít mokasíny. A teď řádí v jeho krásné velké knihovně malý vetřelec. Všichni jsme vyskočili a běželi zjišťovat napáchané škody. Každému asi proběhla před očima řádka nejoblíbenějších příběhů. Začali jsme knížky postupně vyndávat z knihovny a děda sáhl až do zadních přihrádek. Vůbec jsem netušila, že schovává takové poklady – deník ze svatební cesty z roku 1909 psaný německy, rozpadající se album s pohlednicemi z vojny, které snad ukrývá nějaký milostný příběh, dopisy v maličkých obálkách, staré fotky.

Deník ze svatební cesty z roku 1909, psaný německy

7. března 1909. Svatba v Praze, hotel Modrá hvězda.

Pondělí, 8. března 1:35 Odjezd do Vídně, příjezd 7:40, ubytování Grand Hotel.

Úterý, 9. března Vídeň. Procházka centrem města, Graben, Ring, Kärtnerstrasse.

Středa, 10. března Vídeň. Obstarání různých nákupů, večer Burgtheater Cizí žena.

Čtvrtek, 11. března, Vídeň

Různé pochůzky, večer představení Lohengrin v Opeře...

Deník pokračuje cestou do Itálie, na francouzskou Riviéru až do návratu novomanželů domů začátkem května. Jsou v něm založeny ještě pozdější fotografie i žlutá židovská hvězda… Námět na román?

Dcera si přeje k narozeninám sešit, nálepky a gelové propisky, aby si deník mohla založit. Blízké dospělé ženy se svým deníkům věnují opravdu s velkým nasazením několik hodin téměř denně. Na Vánoce jsem si nadělila knížku Metoda Bullet Journal. Zpočátku mi připadla velmi inspirativní, ale pak moc složitá, takže jsem ještě nezačala.

Tak mě napadlo zeptat se dalších kreativních žen, jestli si vedou deník, jak a proč. (Pokud jsou tu muži s deníky, tak se omlouvám za diskriminaci, budu ráda, když se ozvete.)

 Jitka Macenauerová, učitelka, arteterapeutka, zahradnice…:

Nepíši si deník jako takový, to mě moc nebavilo. Tento rok jsem to pojala jinak, zapisuju si, co jsem zažila a dotvářím to obrázky. I nějaké cvičení tam mám. Baví mě to a čekám, že až budu listovat, na něco si zavzpomínám, něco si opět připomenu.

Dáša Holá, spisovatelka a šéfredaktorka magazínu ATYP:

Já vím, že se to doporučuje. Mně to nikdy nešlo, začala jsem a brzy skončila. Pro čerpání emocí je to ale super věc. Z toho deníku, co jsem si psala mezi 20 až 26 lety jsem čerpala pro oba romány. Teď si píšu ten deník vděčnosti. Kvůli osobnostnímu růstu a práci s emocemi. Takže je z toho vidět, co prožívám a co dělám, ale přeci jen je to jiný směr, než psát dnes je mi blbě a proč:-)

Píšu si na jednotlivé papíry u ranní kávy, mohu ztvárnit podle momentální nálady, chuti, cíle, zablokovanosti a dělám to tak dlouho, dokud se neodblokuju, dokud se nedostanu do flow. Někdy jen čmárám, jindy píšu, jindy oboje.

Monika Čuhelová, psycholožka, mentorka, průvodkyně councilových kruhů…:

Píšu každý den už mnoho a mnoho let – třeba 30 let? Je to můj ranní rituál. Měla jsem období, kdy jsem psala méně. Myslím, že deník patří k tomu nejlepšímu, co dělám pro sebe i druhé.

A co vy? Píšete si deník, začali jste třeba v těchto dnech? Co vám to přináší?