Setkání nad rukopisem mezi obrazy

Některé nitky našeho života vedou k místům a lidem, o kterých v danou chvíli ještě vůbec netušíme, jakou roli v určitém okamžiku v našem příběhu hrají.

Dnes už je kniha Kateřiny Borutové Snít nestačí. Musíš letět! téměř na světě. Rukopis míří do tiskárny. A tak jsem se jí chtěla zeptat, jaké to je najednou stát na prahu chvíle, kdy se deník mění v opravdovou knihu.

Katko, jak se cítíš právě teď, těsně před odesláním rukopisu do tiskárny?

Právě teď se ve mně odehrávají neskutečné emoce. Je v tom obrovská radost, očekávání, docela velká nervozita a taky vděčnost. Prožívám všechny ty nádherné pocity a zároveň velké dobrodružství, protože knihu Snít nestačí. Musíš letět! jsem nejen napsala, ale rozhodla jsem se ji také sama vydat. To, o čem jsem snila, se stává skutečností. Nemůžu se dočkat, až svou knihu, tu vytištěnou, skutečnou, poprvé vezmu do ruky.

Pojďme si to zrekapitulovat: Kdy jsi byla na Novém Zélandu, kde se větší část příběhu odehrává, a kdy jsi začala psát knihu?

Na Novém Zélandu jsem prožila letošní konec zimy a jaro. Deníkové zápisky, ze kterých postupně vznikla kniha, jsem začala psát v lednu. Samotnou knihu pak v polovině pobytu na Novém Zélandu.

Jaké byly tvoje prvotní úmysly s rukopisem?

Původně jsem chtěla z deníkových zápisků napsat knihu pro své děti a blízké, třeba jako dárek k Vánocům.

Nakolik jsou postavy a jejich příběhy skutečné?

Třicet let jsem pracovala na úřadech. Navzdory předsudku, že v padesáti už se nemá nic měnit, jsem dala výpověď a odletěla na Nový Zéland. Přelet ve větroni nad Mount Cook, tamní příroda, lidé, zážitek ve městě Christchurch a atmosféra téhle daleké země mě motivovaly k napsání knihy. Skutečná je také příhoda s nezkušenou lyžařkou na svahu v Rakousku, která se odehrává v prvních kapitolách. Více bych asi neprozrazovala. Chci, aby čtenáři nebyli ovlivněni tím, že při čtení budou přemýšlet nad tím, co byla skutečnost a co ne. Ráda bych nechala právě na nich, ať si z knihy odnesou to, co je pro ně nějakým způsobem důležité. Kniha je tedy volně inspirovaná mými vlastními zážitky.

Možná právě takhle příběhy vznikají i v životě. Ne vždycky je napíšeme sami. Někdy se jen potkáme s někým, kdo nás dovede o kousek dál. A tak se vlastně nabízí ještě jedna otázka: Jak jsme se s Kateřinou vůbec potkaly my dvě?

Poprvé naživo to bylo na mém posledním workshopu v Café Veritas. Kateřina přijela jako host se svým manželem a já jsem tehdy ještě netušila, jak zajímavá cesta k našemu setkání nad její knihou vedla. Seděli jsme spolu s účastníky workshopu mezi andělskými obrazy Pavly Very Ferdové, povídali si o její knize, o literárních postavách, o psaní – a její rukopis už byl jen krůček od tiskárny.

Až později (když jsem jí doma psala o svých dojmech z jejích obrazů) mi Pavli prozradila, jak se celý příběh začal odvíjet, kde má svůj začátek.

S Pavli jsme se osobně potkaly na dvou akcích, mám z nich od ní na památku dvě milé momentky. Zapamatovala si mě jako autorku dětských knížek a já ji jako fotografku. Obě známe Renatu Kunstovou, majitelku Cafe Veritas. Renča se jí zmínila o tom, že u ní dělám workshopy tvůrčího psaní a pomáhám lidem s vydáním jejich knihy.

Jednou byla Pavli s kamarádkou v Praze a zašly do obchodu v Pařížské ulici koupit prstýnek. Daly se tam do řeči a paní se jim zmínila, že pro svoji dobrou zákaznici hledá někoho, kdo jí pomůže s knihou. A Pavli si vzpomněla na mě.

O pár měsíců později se všechny tyhle nitky propojily znovu v Café Veritas – mezi Pavlinými obrazy. Když jsem se pak Pavli ptala, jestli Kateřinu zná, odpověděla mi vlastně úplně jednoduše: „Osobně ne. Jen tím propojením…“

Jen tím propojením.

Možná právě v tom je něco, co mě na příbězích baví nejvíc. Nikdy totiž nevíme, kam povede jedno malé setkání, jedno doporučení nebo jedna věta pronesená někde u kávy.

Jsem moc ráda, že jsem mohla být jedním z článků v tomhle zvláštním řetězci. Protože některé příběhy opravdu nevznikají jen u psacího stolu. Někdy začnou cestou na druhý konec světa. Někdy v luxusním obchodě. Někdy mezi obrazy. Někdy prostě tím, že si někdo na někoho vzpomene a řekne: „Znám jednu ženu, která by ti s tou knihou mohla pomoct.“

A najednou je o pár měsíců později kniha na cestě do tiskárny.