Co když se vaší knize někdo vysměje?

O autorech, kritice a odvaze pustit knihu do světa

Napsat knihu je odvážné. Člověk několik měsíců nebo let sedí nad příběhem, přepisuje, škrtá, pochybuje, znovu píše. Pak přijde editor, korektor, grafik, nakladatel… a nakonec ten okamžik, kdy skutečnou knihu držíte poprvé v ruce. Možná si v tu chvíli řeknete: Tak. Je hotovo.

Jenže ono není. Teprve teď začíná její další život. Kniha odchází od autora a dostává se ke čtenářům. Ti ji mohou milovat. Mohou ji nepochopit. Mohou v ní objevit něco, co jste tam vůbec nezamýšleli. Někdo další může napsat Mně se ta kniha vůbec nelíbila.

Někdy to napíše veřejně na sítě. Před stovkami nebo tisíci dalších lidí. A to už bolí.

Když se autor potká s kritikou

Nedávno mě zaujala kauza kolem knihy Výšina Markéty Lukáškové a literární kritičky Evy Klíčové. Do veřejné debaty se dostala poté, co byla Výšina zařazena do ankety literárního podcastu TL;DR. Autorka následně své sledující vyzvala, aby pro její knihu nehlasovali. Nechtěla, aby se dostala do podcastu, jehož způsobu kritiky se obávala. Z původně malé ankety se postupně stal veřejný spor. Přidala se otázka nároku média na recenzní výtisk, role nakladatele, vztahu autora a kritika, a nakonec i debata o tom, co si vlastně může autor vůči kritikovi dovolit.

Nechci tu rozhodovat, kdo měl pravdu. Na celé situaci mě zajímá něco jiného.

Co bychom měli vědět o životě knihy ještě předtím, než ji pustíme do světa

Vaše kniha už potom není jen vaše. Tohle bývá pro autory těžké. Do knihy jste vložili kus sebe. Někdy skutečně doslova. Vzpomínky. Strachy. Radosti. Vlastní zkušenosti. Hodiny práce. Noci, kdy jste pochybovali, jestli to vůbec má cenu. A potom přijde člověk, který knihu přečte za dva večery a napíše Podle mě to nefunguje.

První reakce autora může být: Jak to může říct? Vždyť vůbec neví, kolik práce za tím je!

Jenže čtenář to vědět nemusí. Kritik to vědět nemusí. Dokonce ani nemusí vědět, co jste svou knihou zamýšleli. On totiž nehodnotí vaše měsíce práce, váš vztah k tématu. Hodnotí knihu, kterou má před sebou. A to je velký rozdíl.

Negativní recenze není totéž co špatná recenze

Tohle bych přála každému začínajícímu autorovi pochopit ještě před vydáním. Kritik může napsat Tahle kniha se mi nelíbila. A přesto může napsat skvělou recenzi. Může přesně pojmenovat, proč mu nefungovaly postavy, proč považuje děj za předvídatelný nebo proč mu připadá jazyk příliš patetický. Nemusíme s ním souhlasit, ale může to být poctivá kritika knihy.

Něco jiného je osobní útok na autora, zesměšňování nebo záměrné překrucování skutečností.

Proto bych si při čtení negativní recenze položila tři otázky:

Kritizuje člověk moji knihu? Nebo kritizuje mě? Je v tom, co píše, něco, co se mohu naučit?

Ta třetí otázka bývá nejtěžší. A někdy také nejcennější. Co když má kritik pravdu?

Au. Ano. Přesně. Co když má? Co když někdo vytkne něco, co vám už během psaní vrtalo hlavou? Co když upozorní na problém, který vám betačtenáři naznačili a vy jste ho nechtěli vidět? Co když tři různí lidé nezávisle na sobě řeknou totéž?

Pak může být negativní zpětná vazba jedním z nejcennějších darů, které jako autor dostanete. Ne proto, že vás kritik „porazil“, ale proto, že vám ukázal něco, co příště můžete udělat jinak. To je mimochodem jeden z důvodů, proč mám tak ráda růstové myšlení.

Neznamená Musím být dobrá a každý mě musí chválit. Znamená spíš Ještě to neumím dokonale. Ale můžu se zlepšovat.

A co když kritik pravdu nemá?

Pak nemusíte nic. Nemusíte se obhajovat. Nemusíte kritikovi vysvětlovat, co jste „ve skutečnosti“ chtěli napsat. Nemusíte přesvědčovat své čtenáře, aby vám dali za pravdu. A už vůbec nemusíte svolávat vlastní fanouškovskou armádu. Protože jedna z největších pastí sociálních sítí je představa Když mě někdo napadne, moji lidé mě ochrání.

Možná ochrání. Ale možná také vytvoří další konflikt, který už vůbec nesouvisí s vaší knihou. Najednou se místo toho, aby se mluvilo o románu, mluví o autorovi, kritikovi, komentářích a hádce pod příspěvkem. Kniha se ztratí.

Pravidlo 24 hodin

Proto bych autorům doporučila jedno jednoduché pravidlo: Na negativní recenzi nereagujte hned. Nechte ji přes noc. Klidně dva dny. Napište si odpověď. Klidně tu nejostřejší, jakou dokážete. Napište všechno, co byste kritikovi nejraději řekli. Ale potom ji neodesílejte.

Kniha se nemusí všem líbit

Tohle je možná ta nejtěžší část celého příběhu. Když píšeme, chceme čtenáře. Chceme, aby si někdo knihu koupil. Chceme, aby ji dočetl. Chceme, aby se mu líbila. Možná tajně doufáme, že se bude líbit všem. Jenže taková kniha neexistuje. Stejně jako neexistuje film, obraz, písnička nebo člověk, který se líbí úplně všem.

Cílem autora není napsat knihu, proti které nikdo nic nenamítne. Cílem je napsat knihu, za kterou si může stát. A potom mít dost odvahy ji pustit z rukou. Z hodin literatury přece víme, že ty nejlepší knihy předběhly svou dobu a soudobým kritikům se často nelíbily.

Kniha začíná žít až ve chvíli, kdy ji pustíte do světa. Možná právě tohle je na vydání knihy nejtěžší. Dokud je rukopis u vás v počítači, můžete ho pořád opravovat. Ještě něco přepíšete. Ještě něco vysvětlíte. Ještě něco zachráníte. Ale jednou konečně seberete odvahu a kliknete na „odeslat“.

Kniha vyjde a už není jen vaše. Začne žít mezi lidmi. Někdo ji pochválí. Někdo ji odloží po padesáti stránkách. Někdo ji doporučí kamarádce. Někdo o ní napíše nadšenou recenzi. Někdo další ji rozcupuje. To všechno je součást cesty.

Možná tedy otázka, kterou bychom si měli položit před vydáním knihy, není Co když se někomu nebude líbit? Ale Jsem připraven/a pustit svou knihu do světa, i když už nebudu moci ovlivnit, co si o ní budou ostatní myslet?

Protože napsat knihu chce odvahu. Ale pustit ji mezi lidi možná ještě větší. Právě tam začíná další kapitola jejího příběhu.