Letošní jarní svátky se vyvinuly dost netradičně – jako velikonoční výlet do Brna jsem pojala workshop s Majou Bourkovou Ztraceni v čase: druhá šance. Začali jsme tvůrčím psaním, ke kterému jsem se tentokrát taky připojila:

Kostička v kapse

Jsem obyčejná červená kostička z lega. Čtyři výstupky, jedna barva, žádné zvláštní vlastnosti. Už jsem si zvykla, že mě připojují k jiným kostkám, skládají z nás domy, mosty, nebo i celé světy. Ale chvíle, kdy jsem skončila v téhle kapse, je… jiná.

Začalo to jako obvykle. Ruka mě vzala z krabice, pak jsem putovala na stůl mezi ostatní. Ale místo dětí se nade mnou skláněli dospělí – trochu nervózní, trochu zamyšlení. Stavěli věže a mosty, zatímco mluvili o svých snech a obavách. Říkali tomu sebezkušenostní cvičení. Já jsem si myslela: jen další hra.

Když ji vyzvali, aby si vybrala kostičku, sáhla po mně. Ale místo, aby mě spojila s ostatními, schovala si mě tajnědo kapsy. Jemně, opatrně. Jako kdyby se bála, že by i pouhým dotykem mohla prozradit, co se skrývá za její pečlivě udržovanou maskou.

Seděla pak stranou, její ruce zůstávaly nečinné, zatímco ostatní nadšeně stavěli domy a chrámy. Bylo na ní něco zvláštního – neochota zapojit se, pohled plný neklidu. V její mysli tančila slova: „Co kdybych to udělala špatně? Co když mě někdo bude soudit?“ Měla na sobě plášť mlčení, který nepřipouštěl žádné dotazy ani pohledy ostatních.

Z kapsy jsem naslouchala. Slyšela jsem, jak ostatní sdílejí příběhy a emoce, jak jejich stavby z lega odhalují nečekané pravdy. Ona ale mlčela. Její vnitřní strach promlouval tichým hláskem: „Co když někdo pozná, že mám slabiny? Co když udělám chybu?“

Měla jsem být součástí hry, ale stala jsem se součástí její ochrany. Něco na ní bylo jiné. Nebyla to ta obyčejná zvědavost, která pohání lidské ruce při hraní. Bylo to jako úzkost. Strach, že pokud se zapojí, někdo by mohl pochopit víc, než je připravena sdílet. Když ostatní kostky skládali do věží a budov, ona jen seděla a kreslila si spirály na okraj svého bloku.

Pak jsem se ocitla tady – v kapse jejího kabátu. Nerozumím tomu, ale cítím, že se bojí. Bojí se, že její vlastní ruce by mohly prozradit víc, než by chtěla. Že každá věž, kterou postaví, každá postavička, kterou vytvoří, by mohla být zrcadlem jejích vlastních tajemství.

A tak jsem tu. Bezpečně schovaná. Jsem svědek její opatrnosti, její touhy chránit své nitro. Ale někdy přemýšlím, co by se stalo, kdyby mě vytáhla. Co by postavila? Jaký příběh by mi dala?

Po skončení naší akce jsme se šly s Majou ještě projít do blízkého parku a začaly mluvit o literárních postavách, o kterých bude další workshop tvůrčího psaní 26. dubna v Olomouci. Kolik jich má být, jak si udělat přehled, jak to udělat, aby čtenář s nimi prožíval jejich emoce… Zajímá vás to? Ještě nějaké místečko se najde.

Až do chvíle, kdy jsme se s Majou na zastávce rozloučily, to byl příjemný jarní den. Možná i trošku nudný. To se ale mělo po příjezdu tramvaje rychle změnit.

Velikonoční jízda šalinó

„Kdybys seděla doma na zadku, nemuselo se ti nic stát!“ První věta, kterou mě vítalo dnešní ráno, když jsem se s potížemi vyhrabala z postele.

Jsem doma, nemůžu si ani sednout, lokty mám jak velikonoční kraslice, naraženou kostrč, otřes mozku a žaludek jak na vodě…, ale směju se tomu, co se včera vlastně stalo. Konečně mám o čem psát!

Byl by to příjemný pracovní výlet s tvůrčím psaním. Jarní příroda, sluníčko, svátečně nazdobené město. Příjemná kavárna, workshop nám šel pěkně od ruky. Potom ještě blízký park, posezení na lavičce, prostě pohoda.

Rozloučily jsme se. Nastoupila jsem do šaliny, označila lístek a tramvaj se rychlostí blesku rozjela. Chvilku jsem se snažila chytit balanc, ale najednou jsem se válela na zemi. Lidi se ke mně seběhli a pomohli mi se posbírat a posadit, podali mi mobil a rozbité brýle. Uf.

Během jízdy jsem se snažila nějak vzpamatovat. Asi třikrát za mnou přišel nějaký mladší muž, asi se ptal, jak mi je, a říkal mi, co mám udělat. Vždycky to zakončil tím, co jsem si zapamatovala – že mám jít za řidičem, ať z toho nemá průser.

Já jsem ale myslela jenom na to, abych se ještě k tomu všemu nepoblila a jak poslepu vystoupím, půjdu na nádraží, koupím si jízdenku a nasednu do vlaku.

Brno někdy ukazuje i svou drsnou tvář a tentokrát jsem nebyla jen tichým pozorovatelem, ale hlavní hrdinkou (no co, dostala jsem se sama domů, ne).

Pojďte se připojit k našemu příštímu dobrodružství a seznamte sebe i nás s postavami vašich příběhů.