I muži mají své sny (o psaní a vydávání knih)

Mezi mými literárními přáteli a klienty jsou i spisovatelé – muži. Líbí se mi, jak často přistupují s pokorou a velkou péčí nejenom ke svým textům, ale vybírají si i kvalitní ilustrace, papír a s láskou se věnují celkovému vzhledu knížky, i když nechají vyrobit jenom pár kusů pro své blízké. Nejde jim o zisk (myšleno finanční), ale o prostou radost z psaní, přemýšlení o budoucí knize, spolupráci a následně obdarování těch, kteří to ocení.

Moc děkuji všem, kteří mě nechávají nahlédnout do svého světa. Děkuju, Jardo.

Milá Aleno,

i když pravidelně sleduji Tvé aktivity, rady, tipy a vše, co se točí kolem psaní, musím říct, že jedna důležitá věc tam podle mě chybí. A přitom je docela zásadní.

Chybí tam varování. Skutečné upozornění pro všechny, kdo se pustí do psaní srdcem a duší: tato činnost je vysoce návyková. A co víc – lze jí velmi snadno propadnout. Tiše, nenápadně a naplno.

Nemám na mysli grafomanii, kdy člověk bezmyšlenkovitě skládá slova do vět a zaplňuje sešit nebo harddisk nekonečnými stránkami textu. Mluvím o něčem jiném – o útěcích do fantazie, které psaní umožňuje. A které jsou až nebezpečně snadné. A hlavně naplňující.

Psaní totiž není jen tvořením příběhů. Pro mě je především vytvořením jiného světa – takového, o kterém sním a ve kterém bych si přál žít. Světů s lidmi, které bychom rádi potkali. Míst, kde je možné všechno, co v realitě není.

A nyní ještě druhé varování, vychází z mé zkušenosti. Já si ty světy vytvářím – a ony se pak stávají mojí součástí. A to i tehdy, když zrovna nepíšu… Občas se mi přihodí, že je pak hledám i ve skutečnosti. Toužím po tom, aby ti lidé z mých příběhů byli skuteční, aby to, co jim svým psaním vkládám do úst, říkali oni mně. Někdy to i trochu bolí.

Docela by mě zajímalo, zda to mají i ostatní psavci podobné a zda se z psavců pak nestávají psanci svých vlastních příběhů.

Aby to nebylo jen o varování – někdy, právě díky psaní, ten svůj svět opravdu najdu. Ne úplně ten přesně napsaný, ale ty kousky krásy a svobody v něm jsou… A pak si to užívám.

Položil jí hlavu do klína. „Netlačím tě?“

„Ne.“ Pousmála se. „Líbí se mi to. Vlastně… mi to chybělo.“

Její prsty mu vklouzly do vlasů. Pomalu. Beze slov.

Nad Horním Údolím zapadalo slunce. Cestou od kaple spěchala skupinka turistů. Šli spořádaně za sebou, na zádech jim poskakovaly batohy. Přišlo mu to legrační.

„Podívej… ty mraky…“

Pohyb prstů se zastavil.

„Pořád někam letí. Spěchají, stejně jako ti dole. Nebeští turisté,“ dodal potichu.

Usmála se.

„Všichni se stále někam ženou. Jako by jim mělo něco utéct. Pro samý spěch zapomínají na ty důležité věci.“

„To ano.“

„Jako třeba dívat se na mraky. Poslouchat vítr. Nebo jen skutečně – ne jen jako – ale skutečně být.“

Oba texty a foto Jaroslav Čada