Carpe diem nebo jak bolí první láska

Jsou texty, které si pamatujete ne proto, že by byly dějově složité, ale proto, že vás přesně trefí do místa, kde to znáte až nepříjemně dobře. Povídka Carpe diem ze souboru povídek Tichá krajina od Jana Lišky je jednou z nich. Nevypráví o ničem výjimečném – o to je silnější. O prvním milování, o vyznání, které zůstane viset ve vzduchu, a o okamžiku, kdy se romantická představa rozpadne rychleji než sněhová koule hozená do zdi.

Hlavní hrdina Martin je typický „tichý kluk z lavice u okna“. Přemýšlí, sní, píše si deník, idealizuje. Tři roky platonicky miluje Irenu a celý jeho svět se točí kolem čekání: až ji doprovodí, až jí přinese sešity, až jí bude moct být aspoň o kousek blíž. Když se jeho sen konečně naplní, netrvá dlouho – a právě to je na povídce nejsilnější. Nejde o sex, ale o to, co přijde po něm.

Autor velmi citlivě pracuje s prostředím. Vrzající parkety, odbíjející hodiny, sníh lepící se na tvář, pohled bohorodičky z obrazu. To všechno nejsou jen dekorace, ale odrazy Martinova vnitřního stavu. Zimní noc funguje jako fyzická podoba chladu, který se do něj postupně zakusuje. Čím víc se venku stmívá, tím méně jasno má v sobě.

Zajímavý je i motiv latiny. Cogito ergo sum a Carpe diem visí nad příběhem jako hesla, která mají dávat smysl, ale Martin je vnímá spíš jako prázdné fráze. Učí se je kvůli Ireně, ne kvůli sobě. A právě v tom je kus tragiky – jeho svět je postavený na druhém člověku, ne na vlastních základech. Když se ukáže, že byl pro Irenu „náhradou“, všechno se zhroutí.

Při čtení se nedá ubránit jednomu silnému literárnímu srovnání s Prima sezónou Josefa Škvoreckého. Martin má k Dannymu Smiřickému překvapivě blízko. Oba jsou citliví, zamilovaní kluci, kteří berou lásku smrtelně vážně, zatímco dívky kolem nich žijí o pár kroků napřed – nebo úplně jinde. Stejně jako u Škvoreckého ani tady není erotický zážitek vítězstvím, ale momentem procitnutí. Ukáže se, že city nebyly vyvážené a že to, co jeden prožívá jako osud, druhý vnímá spíš jako útěk nebo chvilkovou náplast. Rozdíl je hlavně v tónu: kde Škvorecký používá ironii, humor a jazzovou lehkost, Carpe diem zůstává vážné, tiché a zimní.

A pak přijde závěr. Martinův vzdor, přepsaný nápis nad školou, je impulzivní, pubertální, možná až směšný. Ale zároveň je v něm něco očistného. Poprvé v životě udělá něco jen pro sebe. Nečeká, neprosí, neanalyzuje. Jedná. Carpe diem přestává být mrtvým latinským heslem a stává se osobním výkřikem.

Ta povídka je silná právě tím, že nic nepřikrašluje. Ukazuje, že první lásky nebývají krásné proto, že by dobře dopadly, ale proto, že je prožíváme naplno. Bez nadhledu. Bez ironie. A že některé věci pochopíme až ve chvíli, kdy je pozdě – nebo když stojíme v zimě před školou a díváme se na nápis, kterému jsme nikdy úplně nerozuměli.

Carpe diem není povídka, po které by vám bylo lehko. Ale možná právě proto stojí za přečtení. Začíná tímto ostavcem:

Martin zlostně vyběhl před dům, ještě si zapínal kabát a vzrušeně hledal po kapsách čepici. Vztekle si ji nasadil, přeběhl ulici a snažil se odsud co nejrychleji zmizet. Mokrý sníh nepříjemně vířil prosincovým vzduchem a lepil se mu na rozpálený obličej. Nevnímal to. Myšlenkami byl stále v jejím pokoji. Nemohl se zbavit ozvěny v uších, která neustále opakovala její poslední věty. To bylo těsně potom, co se s Irenou milovali. Těch několik minut bylo jako splněný sen, nemohl uvěřit, že se to stalo. Skončily tak měsíce plné toužení a představ, tajných přání vepsaných pouze mezi řádky jeho hustě popsaného deníku. Více než tři roky uběhly od doby, kdy ji poprvé uviděl. Platonicky se do ní zamiloval ještě v den nástupu do prvního ročníku gymnázia. Nevěděla nic.

Jan Liška: Tichá krajina (mámě a tátovi) vydáno 20 kusů