Vaření kávy a servírování zákusků je to nejmenší, co se tady děje

Rozhovor s Renatou Kunstovou

Do kavárny Cafe Veritas v Nemilanech se sjíždí hosté ze všech koutů, na naše tvůrčí psaní třeba z Čech pod Kosířem, z Ostravy, Brna, České Třebové, Pardubic, od Poličky, z Jeseníků… a cítí se tam jako doma. V krásném kreativním prostředí, s výborným domácím jídlem (nejenom originálními zákusky, ale i kváskovým chlebem, polévkami, pomazánkami…), kvalitní kávou a s úžasnou péčí usměvavé majitelky Renaty Kunstové. Už delší dobu jsme spolu plánovaly rozhovor, protože mě moc zajímalo, jak celý ten nápad a koncept vznikl. Teď, k 1. výročí otevření, je naše povídání konečně tady. Za spolupráci děkuju také účastnicím workshopu tvůrčího psaní, který proběhl 18. října.

Renatko, co tě přivedlo k nápadu mít právě takovou kavárnu?

V roce 2012 jsem byla v Rakousku na rozvojovém semináři o tom, co v životě chceme z hloubi srdce, a lektor nás různými technikami vedl k tomu, abychom si vzpomněli, co jsme si přáli jako děti. A já jsem tam měla, že sním o kavárně, kam si lidi budou chodit číst a bude to takové speciální místo. Ale vůbec jsem si nepouštěla do hlavy, že bych skutečně mohla mít svou vlastní kavárnu, protože to je velká věc, není to žádná sranda.

No ale pak, když tady v tom domě skončil nájemník s hospodou, tak jsme to od mojí babičky koupili jako investiční nemovitost. Pořád jsme ale nevěděli, co s tím, napadala nás třeba ubytovna pro dělníky. A pak jsem si vzpomněla na svůj sen a říkala jsem si Vždyť já jsem si celý život přála tu kavárnu. Tak jsem řekla manželovi, že bych to chtěla zkusit. Bez vzdělání, bez zkušeností. Můj manžel je kuchař, takže mi dělá garanta, a co na něm obdivuju, je to, že on nevěřil, že by něco takového tady mohlo být, že by to mohlo fungovat, když o tom nic nevím, ale přesto mě podporuje.

Řekli jsme si, že to zkusíme, dali jsme si dva roky a já v hloubi duše vím, že to má obrovský potenciál, i když to někdy tak nevypadá. Pustili jsme se do rekonstrukce a mě ta fyzická práce hrozně uspokojovala. Poprvé v životě jsem za sebou viděla něco hmatatelného a trvalého. (Člověk pořád maká, ale nikdo si toho ani nevšimne, hlavně doma.) Zvládli jsme to fakt rychle. Na jaře jsem vám na setkání říkala, že chci kavárnu a na podzim jsme otvírali. Celé léto jsme tady strávili v montérkách.

Od začátku říkám, že servírování kávy a zákusků je to nejmenší, co se tady bude dít. A to už se plní díky akcím a setkáním, které se tady odehrávají – Vlhká středa, koncerty, vernisáže, kreativní psaní… A já mám takovou radost, když vy si čtete, co jste tady napsaly, když tu děláme konstelace a dějí se zázraky. To mi pak pomáhá zvládnout dny, kdy je tady prázdno a tržby nízké. Samozřejmě, že potřebuju, aby mě to uživilo, zatím to zčásti sponzoruju z mého podnikání v realitách, ale já vím, že to prostě půjde. Nejdu na to přes čísla hlavou, ale dělám to srdcem.

Co se lidem v kavárně líbí, v čem vidí přidanou hodnotu?

Přidaná hodnota je určitě v tom, že si děláme všechno domácí, že zákusky sice nevypadají úplně dokonale, ale děláme všecko poctivě, neošizené, čerstvé, není to prostě jako někde umělé, plné barviv a třpytek. Takže věřím, že lidi se zpátky vrací i pro tohle. V sobotu tady připravujeme snídaně, hitem jsou třeba buchtičky s krémem, které si zákazníci berou i domů (stejně jako slané šneky, obložené chleby a další dobroty, co tady děláme). V poledne vaříme husté polévky s domácím kváskovým chlebem, který nabízíme také s různými pomazánkami. Spousta zákazníků chodí i za mnou, popovídat si, svěřit se se svým životním příběhem. Vznikají tady vazby, přátelství, zajímavé projekty, a to mi dělá velkou radost.

Jak tě ovlivnil tvůj děda? (Ptá se Eva, která ví víc.)

Děda mě hodně ovlivnil v tom, že tohle byla dřív hospoda, ve které jsem vyrostla. Třicet let to tady fungovalo jako taková vesnická, škaredá, smradlavá hospoda, kde se kouřilo, 4. cenová skupina. Byly tady všude trámy, tady, kde teď sedíme, byl kulečník a já jsem v deseti letech hrála se starejma chlapama ligu, protože mě to děda s babičkou naučili. Ráda jsem jim pomáhala zvedat židle a taburetky, na kterých se sedělo, aby se mohlo vytřít, zahrádku jsem chystala… Já jsem vlastně v té hospodě vyrostla a hrozně mě to bavilo. A děda mě ovlivnil v tom, že já jsem v tom vlastně chtěla pokračovat, ale ne v té hospodě, ale chtěla jsem vytvořit místo, které bude něčím speciální. O tom jsem vlastně snila vždycky, že chci udělat něco pro lidi, ale nevěděla jsem úplně co.

Jak vlastně vznikl název Café Veritas?

To jsme jednou seděly s holkama v kavárně u nádraží a mluvily o mém budoucím podniku. Ptaly se mě, jak se bude jmenovat. Já jsem taková bojovnice za spravedlnost, tak mě okamžitě napadlo slovo „pravda“. To jsem ale hned zavrhla, protože to zní jako politické heslo nebo komunistické noviny. Tak jsme zkoušely si s tím hrát dál. Evka nadhodila Veritaserum z Harryho Pottera a já jsem si vzpomněla na známé latinské In vino veritas. A název byl na světě.

Co nebo koho bys ještě v kavárně ráda uvítala?

Určitě bych tady do budoucna chtěla mít takový koutek na čtení – křeslo, knihovnu, kde si lidi budou moct číst nebo mít randíčko, prostě takovou zašívárnu. Pořádat autorské čtení, moc ráda bych tady taky přivítala Lukáše Hejlíka ze dvou důvodů – kvůli Listování a kvůli jeho Gastromapě. I pro děti bych ráda něco pořádala, pohádkové dílny v neděli, nějaké vyrábění. Chtěla bych prostě ještě víc akcí.

A co je tvůj tajný sen, který sis ještě nesplnila?

Můj sen, a to se spojím s tebou, je napsat knihu. Jak jsem cestovala, studovala v zahraničí, a hlavně jak vznikla tato kavárna.

Tak na to se moc těším a děkuju za rozhovor.