Smysly jako brána do všech rozměrů našeho života

Zvláštní věc, která se mi přihodila před několika dny – v jedné facebookové skupině jsem narazila na komentář jedné ženy, byla to vlastně jedna věta nebo dokonce jenom její část, která mě nejvíc zaujala: co všechno je pohyb a jak souvisí se sluchem, hudebností a učením. Ta věta byla vlastně součástí dotazu k jejímu kurzu, autorka se jím obracela na svého avatara, což je ideální klient, který vás miluje a koupí si od vás všechno, co vytvoříte. (V té době jsem si říkala, že si nebudu pořizovat další kurzy, musím dokončit nejdřív ty, co už mám. A hudební vzdělání nemám žádné, hrát na hudební nástroj už ve svém věku začínat nebudu…) To jsem ale netušila, že tou avatarkou Petry se stanu já! Taky jsem konečně pochopila, co to vlastně znamená.

Petru Zmeškalovou jsem pak začala poznávat na jejím webu Z různých soudků a na jejích facebookových stránkách, v osobní i veřejné komunikaci. Dozvěděla jsem se o ní, že se zabývá tím, jak lze díky vnímavému přístupu měnit svět náš i druhých k lepšímu, že mluví o estetice v každodenním životě. To mě zaujalo a v tom okamžiku jsem už byla v jejím kurzu Patery vstupní brány aneb Poznejte svoje smysly, který mě moc baví. Je v něm spousta zajímavých informací, cvičení, kterými můžeme hned obohatit svůj den. A momentálně se intenzivně aktivně účastníme jedné akce – ona jako expertka a já jako klientka a moc mě to baví.

Smysly jsou bránou, kterou získáváme informace, a pokud svoje smysly dobře známe a umíme používat, je to skvělý nástroj sebepoznání, seberozvoje, určování hranic, zlepšuje učení, odšpuntovává kreativitu…

Vlítla jsem do toho po hlavě a velmi intenzivně. Následoval kurz Zamiluj se do zvuku! Je prostě úžasný. Zjistila jsem, že podvědomě toužím dostat víc hudby do svého života.

Nechci si to všechno nechat pro sebe. Připravila jsem s Petrou rozhovor, protože může inspirovat i vás.

Peti, zajímají mě dvě věci. Začnu asi sebou. Hudbu si občas pouštím, co se mi zrovna líbí, různé žánry. Ale to je asi všechno. Žádné hudební vzdělání nemám. Dá se hudebnost nějak kultivovat? Máš nějaké tipy?

Nejjednodušší, co se dá dělat a co bych i zkoušela, je RYTMUS. Je naprostým základem hudby, bez něj by nebyla žádná. Také je tím pro lidi nejpřirozenějším a navíc tím, co nás dokáže pěkně hluboko zasáhnout. Je spojený s fyzickým prožíváním a projevy, takže – klidně si vyťukat, vyluskat nákupní seznam, chvíli si na procházce zkusit jít rytmicky, zkusit v duchu mluvit do rytmu kroků (když přemýšlím) – většinou to má dva efekty – člověk si připadá jako blbec a druhý, že se mu začne chtít tančit. U malých dětí nebo i žáků třeba improvizaci začínáme tím, že hledáme slova na konkrétní počet slabik, ty tleskáme, pochodujeme a potom hrajeme (na černých klávesách – to je na klavíru tzv. pentatonika a bude to vždycky znít dobře, ať člověk mačká, co chce :-)). Samozřejmě víc vnímat rytmus při poslechu.

K rytmu a pěknému cvičení mozku slouží i hra na tělo. V kurzu jsou k tomu videa z různých úrovní, ale úplně stačí to, co děláme přirozeně – tleskání, luskání, pískání, plácání do stehen, dupání. Doplní se tím třeba i tanec.

Tím se dostávám k takovému trošku… nepříjemnému bodu. Dost možná narazíme na nějaké naše bloky (já sama je mám, třeba právě u spontánního tance (v tanečních pohoda), zpěvu nebo improvizace). A někdy je prostě potřeba na nich pracovat a odstranit je, ten výstup mimo komfort, alespoň kousek, je někdy nezbytný (u dospělých vím, že třeba se strašlivě bojí chyb, stydí se, že jim to nejde, připadají si pomalí, nezruční…). Týkat se to může i tance.   Hodně doporučuji, na jakoukoliv hudbu, ob den nebo i denně nebo jednou za týden, jak to člověk zvládne (někdo to má jako ranní nebo večerní rituál, někdo i u čištění zubů), vlnit se, nebo se jen kývat s hudbou. Kdo z toho má špatné pocity – dá se tančit jen rukama nebo naopak jen nohama nebo jen boky… Uvědomit si, co se děje: abychom tančili na hudbu, musíme ji trochu vědoměji poslouchat = vnímáme hlavně rytmickou složku, musíme ale chytit i emoční náboj hudby a tím její charakter. Dobré je zavřít oči, zavřít se do koupelny… Pokud člověk tenhle blok nemá, tak vřele doporučuju prostě dát si pravidelně 2-4minuty tance jako cvičení – je to velice vhodné i třeba v případě, že se chce člověk učit hrát na hudební nástroj!

Strach z chyb se týká samozřejmě i jiných věcí, třeba psaní. Je třeba na tom, jak říká Petra, pracovat, dělat to, když nás někdo nevidí, když víme, že nás nikdo nebude hodnotit. Ale nesmíme se hodnotit ani my sami. Prostě si užívejme radost z hudby, pohybu, psaní, nemysleme hned na vystoupení před veřejností, buďme k sobě laskaví.

Než jsem se setkala s Petrou, vůbec mi na mysl nepřišlo, že bych se ve svém věku zajímala o hru na nástroj. Nejdřív mě inspirovala k tomu, že jsem dceři koupila k narozeninám ukulele. Je nadšená, za pár dní už zvládá svou oblíbenou písničku. O ZUŠce zatím neuvažujeme, protože má dost školních povinností i mimoškolní aktivity má, co bys tedy doporučila?

U hry na nástroj v zásadě existují 2 hlavní cesty:

1. Učitel – ZUŠ je varianta, taky záleží na člověku, ale ukulele se stejně dělá málokde :-).
               – soukromý učitel – to bych určitě nezavrhovala a zkusila bych pohledat někoho, pro koho třeba nebude problém fungovat jako občasná poradna pro nějaké základy, ověření, trochu motivaci a podporu, nemusí to být pravidelné lekce. Teď má dost lidí zkušenost i s tím učením online, leccos se dá. Je třeba, aby ten učitel nebazíroval na dokonalosti, ale uměl poradit.
2. Kurz – tohle je pro mne čím dál pochopitelnější varianta, sama bych ji tedy doplnila občasnou konzultací s živým člověkem. Někdy to nabízí i autoři těch kurzů. Posílala jsem někdy minule tip na kurz v Kurzech pro radost, tady sdílím ještě zřejmě docela fajn kanál na youtube – pro tvoje děti by to mohlo mít ještě další výhodu v tom jazyku :-), nic neučí AJ tak dobře jako zájmová činnost.
3. Existuje i třetí cesta – intuitivní samouk. Třeba, když má někdo základy na kytaru, pořídí si nějakou učebnici na ukulele a zvládne leccos sám.

Jinak všeobecně platí, že naučit se to dá bez not. Na tyhle nástroje se hraje podle tabulatur, takže obrázky. Ale zpětně se z těch obrázků dá krásně odečíst teorie :-). Ale je rozhodně fajn mít trošku sluch – pro vybrnkávání melodie, pro ladění (to tedy dobře zvládnou elektronické ladičky). Ale občas bych fakt hlasovala pro nějakou konzultaci s živým učitelem (lze zkusit hledat třeba na hudebka.cz).

Úplně mě to nalákalo, asi bych taky chtěla nějaký nástroj. Není pro mě už pozdě?

Pokud bys chtěla svou hudebnost kultivovat vyloženě tak, že bys i sama hudbu dělala, tak docela dost doporučuji vyhnout se pro začátek klasickým nástrojům (výjimku bych asi udělala u kytary :-)) Existuje obrovská skupina nástrojů, které jsou tzv. improvizační. Řada z nich se využívá právě i v terapeutické práci.

Tak, a teď jdu lákat na nástroje. Djangar pan/hand pan, je úplně jedno, co se na něj bude hrát. Bude to vždycky znít hezky. Žádné noty, ideální je prostě jen hledat.

V kurzu budu stručně ukazovat kalimbu. Máme doma pentatonicky laděnou (nezahrají se na ní běžné písničky, je ale naopak ideální právě jen k improvizaci). Lze na ně opět hrát buď podle sluchu nebo jen tak, cokoliv, užít si, jak to vibruje v dlani a třeba s ní v ruce i tančit nebo se pohupovat. Když vypadá kalimba takhle, dají se na ni koupit noty a hrát podle čísel, písmenek… Já ale hlasuju pro ty improvizace.

Jakékoliv bubny. Ale to záleží na tom, jak to člověka láká. Třeba tenhle člověk přesně ví, jak učit. Většina věcí a způsobů hry na nástroj totiž vychází z našich přirozených pohybů.

Ale těch nástrojů je hromada, snažila jsem se vybrat takové, které si člověk i převeze s sebou.

A co poslech? Ten můžeme zařadit hned a rozšířit o nové žánry a vědomější vnímání.

Poslech – tady horuji za pestrost! Neposlouchat stále to stejné, ale občas zabrousit do jiných žánrů. A nevyhýbat se klasice. Pokud v ní nejste kovaní, youtube vám pomůže (najděte klidně něco jako nejslavnější skladby vážné hudby) nebo se přidejte do mé skupiny – od léta, asi už od června, tam jeden den v týdnu budu dávat i poslechové tipy.

Klasika má oproti jiným žánrům výhodu zejména v tom, jak je dynamicky pestrá. Nutí to vaše uši se přizpůsobovat různé hlasitosti v průběhu jedné skladby, různé barvě zvuku (protože se liší nástrojové složení) a také tempu (mírně nebo i výrazně proměnlivá rychlost v rámci jedné skladby). Proto je klasika možná pro někoho náročnější na poslech – ona od nás vyžaduje trošku víc soustředění. Ale kolik, to je jen na nás. Existuje hromada vyloženě pohodových a k poslechu nenáročných klasických skladeb.

Podobnou pestrost někdy najdete i v (power)metalu, u zajímavějších a často žánrově rozkročených populárních muzikantů (Sting, Clapton atp.) nebo v etno/lidové hudbě… Jen musíte víc hledat. Pro poslech také platí, že by měl být občas vědomý – zkusit identifikovat nástroje, tleskat si do rytmu, uvědomit si charakter hudby, náladu nebo i to, že třeba stejnou písničku vnímáte jinak v různé náladě. Tohle všechno pomáhá dostat hudbu blíž k vám.

Ještě nemáte dost? Jděte přímo ke zdroji za Petrou Zmeškalovou, klidně i do jejích online kurzů, fakt to stojí za to!

Z různých soudků – web Petry Zmeškalové

Vyzkoušejte hru Smyslovka