Co závidím, to mě pěkně…

Taky se cítíte trapně a stydíte se, když vás píchne její osten nebo vás závist dokonce úplně sžírá? Nebudu vám nic nalhávat, i mně se to někdy přihodí. Důležité ale je, co se s tím rozhodneme udělat.

Krásná tvář, lepší bydlení, víc peněz, úspěchy ve sportu, zajímavé zaměstnání… Spousta věcí, které tak často druhým závidíme, bychom sami chtěli mít, ale připadají nám nedosažitelné. Někomu to jako životní program stačí, užírá se a tiše trpí sám se sebou. Někdo bojuje proti druhým dokonce aktivně a snaží se jim udělat ze života peklo. Asi nikdo z nás nemůže přiznat sám sobě, že se ho to vůbec netýká. Ani já ne. Cítíme se špatně, stydíme se za tyto své myšlenky a pocity.

Co závidím, to mě pěkně štve

Schválně, co vás napadlo jako první, když jste si přečetli titulek tohoto článku? Bylo to slovo, které se dá jenom vytečkovat, nebo nějaké jiné, stejně nepěkné? Mrzí vás to, nelíbí se vám to? Asi nám něco chybí a něco nás nutí se porovnávat s těmi, kteří nám připadají lepší než my.

Taky, zdá se, to souvisí s věkem. Když jsme mladí, nic jsme ještě nedokázali a ostatní se nám zdají dokonalejší. Chceme mít všechno hned, kdo má děti, závidí kariéru, kdo má skvělé místo, chce svobodně cestovat nebo touží po dětech, kdo je sám, chce partnera… Máme spoustu možností a nevíme co s tím.

Co závidím, to mě brzdí

Nechávají mě chladnou olympijské medaile, stupně vítězů, odměny za vyhrané zápasy. Nebo soutěže krásy. Nesleduji, nezajímá mě to. Ale ti, kteří jsou v tom, co dělám nebo chci dělat, podle mě lepší, tak ti mě přiměli zabrzdit, opustit (na nějaký čas) mou cestu a závidět – úspěch, dovednosti, možnosti, peníze…

Překvapilo mě, že se to stává i jiným lidem. Je to osvobozující přečíst si článek o tom, že ne každý okamžik jejich cesty je zalitý sluncem. Ne, že bych z toho měla škodolibou radost, ale uklidní mě to, že je normální, jak každý (i ten úspěšný) zažívá občas nepříjemné pocity, se kterými se musí poprat. Děkuji za upřímnost. S údivem jsem třeba poslouchala kamarádku, která se mi svěřovala, že jiná osoba (shodou okolností ji taky dobře a osobně znám) dělá na internetu to samé a je podle ní dál. Vidí v té druhé konkurenci a obsazené místo na trhu. Ony (obě úžasné ženy, které mám ráda) se neznají, jenom vidí své aktivity na internetu. Musím se přiznat, že jsem se tomu moc divila, protože mě to ani nenapadlo. Každá je jiná, má jinou energii, své originální pojetí tématu, jinou cílovou skupinu a byla by škoda, kdyby se nechaly brzdit svými nepříjemnými pocity. Jsem jim moc vděčná, že se mi svěřily (a nebyl to jediný takový případ), protože tím mě spousta věcí došla. Díky tomu se i já posouvám dál.

Co závidím, to mě inspiruje

Poslední dobou si všímám toho, co ve mně vzbudí nějakou emoci (i ve formě známé závisti). Už to nebývá tak často, proto jsem za to ráda. Snažím se pocity promyslet do hloubky a najít v nich pozitivní stránku. Většinou zjistím, že závidím to, co obdivuju, co bych sama chtěla dělat, umět, zažít. Jdu ale dál a přemýšlím, co mi v tom překáží. Pak zjistím, že žijeme dnes v úžasné době, kdy nám vlastně nic nebrání vydat se na cestu, napsat knihu, začít zpívat či sportovat, zhubnout…, že jsou to jenom moje strachy, moje lenost, moje předsudky, co mi brání to zkusit.

A tak se těmi, kdo jsou lepší a dělají skvělé věci, inspiruji a fandím jim. Užívám si jejich nápadů, myšlenek, projektů…  Vím, že i já se můžu zlepšovat, můžu ještě spoustu věcí zvládnout, naučit se, měnit své myšlení, i když žiju v lese, neřídím auto, mám nějaký věk…

Co si o tom myslíte vy? Hledáte cesty, nebo výmluvy? Kdo inspiruje Vás?

Napište mi o tom do komentářů, nebo do uzavřené FB skupiny.