Splněný úkol z workshopu tvůrčího psaní

Do týdne po našem prvním letošním workshopu tvůrčího psaní jsem dostala od účastnic několik hotových textů. Připravila jsem si tentokrát velký úkol a nebyla si jistá, zda to není příliš. Ale ukázalo se, že složitější zadání (bylo jich několik) účastnice inspirovalo. Tady je první vlaštovka i se zadáním. Jedná se o první dokončenou verzi povídky, s níž chce autorka ještě dál pracovat. Jak se vám líbí? Jaké bylo vaše očekávání při? Překvapilo vás v povídce něco?

Zadání

Tajemství skryté v domě

V malém opuštěném domě na kraji vesnice se pravidelně objevují světla. Nikdo neví proč, ale povídá se, že dům skrývá něco důležitého – něco, co kdysi změnilo osud celé vesnice. Jednoho dne však k domu přichází vaše hlavní postava.

Vaším úkolem je:

1. Rozhodnout, proč postava přišla. Hledá odpovědi, někoho sleduje, nebo je tam omylem?
2. Popište atmosféru domu. Jak vypadá, co cítíte, slyšíte nebo tušíte?
3. Odkryjte tajemství. Co postava objeví? Může to být předmět, dopis, nebo dokonce někdo, kdo na ni čeká.
4. Zvolte, co bude dál. Rozhodne se odejít, nebo tajemství sdílet s ostatními?

Bonus: Představte si, že to, co se objeví, jí připomene něco důležitého z její minulosti. Jak se s tím vyrovná?

Tajemství skryté v domě

Marcela Filipská

Kdysi dávno na okraji velmi klidné a málopočetné vesnice byl vystavěn nový, nádherný, dvoupatrový dům. Dům v šedých odstínech, rozlehlý a patřičně k velikosti domu s velkými okny v každém z pater. Přesto, že byl nově postaven, byl již od prvopočátku svým způsobem omšelý a zvláštní. Působil „jinak“ už z dálky, a když na něj člověk koukal z nejbližší cesty, kde byl výhled zakrytý statnými smrky a nízkým křovím, vypadal tajuplně. I přesto, že vzdálenost z nejbližší cesty byla asi 300 m, bylo vidět, jak dům svítí. Svítil ve dne, svítil v noci a svítil v pravidelných intervalech.     

Dům byl postaven pro rodinu se třemi syny a rodina se sem nastěhovala ihned po jeho dostavění i přesto, že nebyl, dle názoru sousedů, stále obyvatelný. Toto byl první základ pro zařazení nových sousedů do kategorie „divní“ a toto hodnocení jejich divnosti probíhalo den ode dne stále a pořád.  Lidé se o „těch divných lidech“, jak je důvěrně nazývali, bavili v kostele, na zastávce, v místní restauraci a vlastně všude, kde se místní obyvatelé potkávali. Když téma bydlení „těch divných“, patrně bez nábytku a zařízení, už nebylo zajímavé, objevilo se mezi lidmi nové téma – osvětlení domu a svícení v domě. U nikoho ve vesnici se tolik nesvítilo, a to také na jejich divnosti stále přidávalo. A přidávalo i to, že rodina nevycházela z domu. Tedy nevycházela z domu tak, aby byla viděna kýmkoli ze sousedů. Nikdo je neznal.

A protože je nikdo neznal, nebyla žádná nová témata k projednávání, a tak se mezi obyvateli postupem času již jevil dům jako samozřejmost a rodina vlastně už ani nikoho nezajímala. Přestalo se o tom mluvit, ale kdykoli se ve vesnici stalo cokoli podivného, přisuzovalo se to této rodině či tomuto domu. Většinu času byl ve vesnici klid. Až do doby, kdy uplynulo 30 let a divnorodina se rozhodla divnodům prodat. V tu chvíli nastal mezi všemi sousedy rozruch, že nikdo nikdy záhadu svítícího domu nerozluštil a jala se jich obava, co nastane, když se odstěhují a kdo divný se sem nastěhuje.

Jednoho dne projíždí vesnicí Anna, která díky špatným pokynům navigace projížděla špatnou cestou a jaksi náhodou i okolo dřevěné cedule NA PRODEJ. V tu chvíli, kdy ji uviděla, celým jejím tělem projel mráz při myšlence, že každá cesta je ta správná, nic se neděje jen tak, a tedy proto je navigací zavedena sem a dům zde čeká a je připraven právě pro ni. Zastavila a ihned z auta volá realitnímu makléři, který je uveden na této ceduli. Než proběhne spojení, představuje si, jak zde, v tom klidu na okraji vesnice, bude relaxovat a bezstarostně žít se svými dvěma dcerami.

Najednou se ozval hlas: „Prosím, Petr Zahrádka, realitní agentura Slunce.“ V tu chvíli běží Anně hlavou jako stádo divokých koní…Slunce? Zahrádka? To je snad náhoda? Nebo znamení? Přesně tohle si teď představovala. Ranní káva, snídaně, oběd, či večeře na Zahrádce, která je v průběhu dne zalitá Sluncem, říká si Anna v sekundách uvnitř.  Ta představa je tak silná, že tento dům prostě MUSÍ MÍT ať se děje co se děje! Rychle si však uvědomí, že by měla začít hovor, a tak opustí své vnitřní hlasy a odpovídá?

„Dobrý den, pane Zahrádko, projížděla jsem před chvílí okolo domu na prodej v útulné vesničce Ranovice.“ Hned jak ten název vesnice vyslovila, ozvaly se další vnitřní hlasy.

Co znamená název Ranovice? Z čeho vznikl? Ran více nebo Ráno je více? Ráno je více! Prohlásil Annin vnitřní hlas, a to bylo to poslední, co jí chybělo do skládačky pro případ, že by Anna nebo kdokoli kolem ní měl jakékoli pochybnosti o této koupi.

„Byl to dům na okraji vesnice,“ pokračuje Anna.

„Ano, vím, mám jej na prodej,“ ozve se z druhé strany. „Chcete si domluvit prohlídku? Kolik vás v domě bude bydlet?“ Ptá se s nějakým zvláštním tónem realiťák.

„Jen já a dvě dcery. Proč se ptáte?“ vysloví skoro dotčeně Anna.

Ozve se: „Hm, noo, hm.“ Evidentně je něco, co mu nejde vzít do úst nebo přemýšlí, jak to říct, vytuší Anna. A najednou slyší rozhodný hlas: „Dům je obrovský, možná i pro 3 rodiny. Jen se chci ujistit, jestli máte o takový dům opravdu zájem a nebude pro vás příliš velký. Chci pro své klienty jen ten takové domy, které k nim opravdu patří, a tak se tedy omlouvám za možná mnoho otázek. Chci spokojenost pro obě strany,“ vychrlí ze sebe pan Zahrádka. Anna se trochu uklidnila, protože tato odpověď jí dávala smysl, ale zarazila se nad slovy PRO OBĚ STRANY. Myslel mě a dům nebo mě a jeho? No nic, musíme se posunout, ukončila své myšlenky Anna a rychle ze sebe vychrlí: „Nebyl by tedy problém, kdybych chtěla tento dům obývat sama se svými dětmi?“ „Ne, samozřejmě, že ne!“ Zní už hlas realiťáka možná i mile. „Kdy vám bude prohlídka vyhovovat?“

„Mohla bych hned zítra odpoledne. Může být? Třeba v 16.00?“ odpovídá nadšeně Anna, protože už v živých představách vidí, jak zde bydlí, nebo minimálně, jak se zde stěhuje.

Nenáviděla své bydlení v panelovém domě, v centru města, kde ze sousedních bytů zněl neustále hluk. Od mladších sousedů vedle zněla nepřetržitě hudba, která se Anně ani trochu nelíbila. Od sousedů nad ní se minimálně jednou týdně ozývalo domácí násilí, kdy muž s napoleonským syndromem o vzrůstu max 160 cm bil střídavě dceru a matku a někdy obě dohromady. Anna mnohdy i se sousedy volala policii, ti však nezmohli vůbec nic, když po příjezdu matka i dcera ze strachu oznámily, že se doma vlastně nic neděje i přes to, že známky násilí byly vidět i v jejich obličejích. Čisté zoufalství jedné rodiny a potažmo i sousedů, kteří s nimi tyto situace nepřímo sdíleli. A na klidu Anně nepřidali ani další sousedé, byť velmi milí staříci, babička s dědečkem, ale natolik hluší, že každé jejich slovo registrovala. A ta nepopsatelná „vůně“ z jejich bytu byla ohromující. Někdy víc, někdy míň, podle toho, jestli se jim podařilo otevřít alespoň trošičku okno. No a další sousedky, které jí neustále komentovaly prádlo na balkóně, kdy již nechtěla prádlo věšet do mikrokoupelny nebo v malém bytě na sušáky, zabírající půl pokoje. Prádlo na balkóně tedy znamenalo otázky: „Vy jste měla na balkóně krásné červené šaty, kam je nosíte, když máte malé děti? Vy jste měla pověšené látkové pleny, vy nepoužíváte ty moderní? To jsou ale krásné oblečky pro děti, vypadají ještě úžasněji, když se suší 2 stejné oblečení. Vy máte na balkóně dvě stejné oblečení, máte dvojčata? Vy nesušíte pánské oblečení, nemáte chlapa?“ A tak podobně.      

Přijela domů a celá zářila, byla přesvědčena, že to bude úžasný dům za úžasnou cenu a bude se jim tam úžasně žít. Jinak by ji tam přeci nějaká intuice nebo plán shora nezatáhl. Nemohla se dočkat až dcery přijdou domů a vše jim poví a uvidí v jejich očích radost, že půjdou odsud pryč. Když se otevřely bytové dveře a dcery s ladnými jmény Adéla a Andrea vešly do obývacího pokoje. Houkala na ně Anna horlivě: „Holčičky, pojďte sem! Mám veeeelikánskou novinu!“ A bez dalšího nádechu pokračovala: „Budeme se stěhovat!“ Děvčátka ve svých 16 letech na ni vytřeštily oči a skoro jednohlasně chrlily: „Cože? No to asi ne! A kam? Tady máme kamarády a školu! Co tě to napadlo?“ Anna s klidem a stále s úsměvem, byť již menším, začíná holčičkám vysvětlovat, jak úžasný je to dům už z dálky a že tam budou mít každá svůj pokoj a nové kamarády, anebo mohou kamarádi přijet za nimi. A taky, že zítra se o tom můžou přesvědčit. Děvčata byla bez nálady a zavřela se do pokoje. Anna si nalila sklenici vína a nechala se unášet představami o novém bydlení.

Ráno se Anna probudila a nemohla se už dočkat schůzky s realitním makléřem. Ve 3 vyzvedla dcery ze školy a vyjely směrem do Ranovic. Realitní makléř již čekal před brankou u svého auta, a když Anna zaparkovala, vydal se směrem k nim.

„Těší mne, Zahrádka. Jste přesná jako hodinky,“ zavtipkoval realiťák. „Jak vidíte, dům je ve velmi zachovalém stavu, i přesto, že je mu již 30 let. Předchozí majitelé se o něj pečlivě starali,“ pokračoval již stroze.

„A proč tedy dům prodávají?“ ptá se Anna.

„Zestárli a dům je na ně příliš velký. A synové chtějí žít samostatně. A…,“ zasekne se pan Zahrádka.

„A co?“ vyzvídá Anna. „Moc se s místními sousedy neznali a cítili se tady osamoceně,“ zachraňuje svou pozici prodejce realiťák, byť by jí koupi nejraději rozmluvil. Anna mu byla velmi sympatická.

„Nu pojďme dál. Všechno zařízení tady zůstává. Jsou zde 2 patra, každé se samostatným vchodem. Přízemí i 1. patro má kuchyň, koupelnu, WC, obývací pokoj a 3 další pokoje. Navíc je u domu samostatná budova, původně garáž, nyní spíše zahradní domek.“

Procházejí dále domem a Anně probíhá hlavou jedna myšlenka za druhou. Je na něm určitě dost práce, ale Annu to vlastně přitahuje, protože vypadne ze svého stereotypu z domu do práce a z práce domů. Nic dalšího poslední dobou neznala. Chtěla toho mnoho tvořit, ale na nic v bytovém domě neměla chuť. A když ji měla, musela hned vyrobené věci někomu podarovat, protože nebylo kde vše skladovat. A tady… tady se může rozdovádět, jak bude chtít, a třeba zde konečně bude moci i otevřít obchůdek se všemi těmi drobnostmi, které moc ráda tvoří. Kupodivu i dcery byly ohromeny tím, že budou mít každá svůj pokoj a pokoj pro hosty, tedy pro své kamarády, které si mohou pozvat, jak jim mamka říkala. Jen chybějící WiFi byl momentálně nepřekonatelný nedostatek. Ale dostaly slib, že WiFi bude a silná, tak se zase uklidnily. Po více než 45minutové prohlídce již řešila Anna s panem Zahrádkou jen ty náležitosti jako přepisy, podpisy, finance apod. Bylo rozhodnuto. Žádný další zájemce nebyl, to Annu vůbec nenapadlo. Dům je prostě její!

Přestěhovaly se velmi rychle s minimem věcí z bytového domu a byly rády, že byť starý, ale zcela použitelný nábytek zde původní majitelé nechali. Jakmile však nastala jejich první noc, zdálo se, že něco není úplně v pořádku. Anna seděla v obýváku, spokojeně si užívala svůj prostor, když postupně ze svých pokojů vyšla jedna dcera a po chvíli druhá, znepokojené, že se jim v pokoji rozsvěcuje lampička a nejde zhasnout.  Když však Anna vešla do pokoje Andrey, lampička již nesvítila a pro změnu nešla rozsvítit. A to stejné následovalo v pokoji Adély. „Vypadá to, že bude potřeba elektrikáře jako prvního,“ prohlásila Anna a navrhla děvčatům společnou spací misi na gauči v obýváku. Nebylo vůbec lehké usnout, a ještě uklidnit dcery, protože světla si s nimi pohrávala i v této místnosti. „Ráno bude moudřejší večera,“ zavelela Anna a snažily se všechny prospat celou noc. Moc se to však nedařilo, a proto ráno skoro jen silou pouze vůle začala hledat Anna elektrikáře. Vydala se do místního malého krámku s potravinami a vlastně skoro vším, co by člověk v nutném případě mohl potřebovat a oslovila místní prodavačku s dotazem.

„Dobrý den, prosím vás, zrovna jsme se sem s dcerami přistěhovaly a potřebovaly bychom elektrikáře, nevíte o někom místním?“ Prodavačka věděla o elektrikáři, ale také o Anně, že je z divnodomu. Ještě před nastěhováním již místní věděli, že místo rodičů se 3 chlapci zde bude matka se dvěma děvčaty. A děsili se za ně. Když Anna dorazila do obchodu, koukali na ni jako na přízrak. Vždyť nikdy z toho domu nikoho neviděli.  A nikdy v tom domě nikdo nebyl a teď tam má jít Pavel? Honilo se prodavačce hlavou. Ale statečně předala Anně telefonní číslo na Pavla, a že ať mu zavolá a zeptá se jej.

A Pavel přišel. Byl jako první vesnický průzkumník a vlastně na to byl i patřičně hrdý, protože večer v hospodě ho budou mít za hrdinu a vlastně on bude ten, co po 30 letech rozluští záhadu místního domu. Zkoumal jističe, zkoumal zásuvky, zkoumal vypínače a pořád se vše zdálo v pořádku. Pavel nabíral na zoufalství a začal podezírat ženy, že si to vymyslely, ale jelikož věděl, že v domě se extrémně svítilo a v pravidelných intervalech vlastně pořád, sdělil toto Anně a neuvědomil si, co tím způsobí i proto, že tuto informaci vyřkl i před dcerami.

Anně se začala žilami honit zlost, že jí realiťák nic takového neřekl. Má prodáno a pro něj hotovo. Tečka. Sobec, lhář, podvodník …. chtělo se jí křičet. Co teď? Co budeme dělat teď, co když dům obývají nějaké cizí duše a světla zapínají a vypínají? Ze zlosti se rázem tělo Anny ocitlo v pocitu paniky a strachu o své dcery a o sebe. Ze zkroušeného postoje pohlédla zoufale na Pavla jakožto jedinou zde známou duši a z výrazu bylo čitelné jediné: pomozte nám… prosím.

Když si Pavel uvědomil, co způsobil, že o těch světlech ani jedna z nich nevěděla, a ještě k tomu vlastně nic během dne nic nezjistil, slíbil jim, že počká, až zase něco zhasne či se rozsvítí, aby to mohl rozluštit. A také… Anna byla krásná žena, která Pavlovi imponovala. Zůstal tedy a s přicházející tmou to začalo. Rozsvěcovalo se a zhasínalo různě v pokojích i na chodbách. Pavel se posouval s veškerým nářadím od zásuvek ke světlům, vypínačům a zpět podle toho, jak se rozsvěcovalo a zhasínalo. Na nic bohužel nepřišel. Anna byla z představy další noci se světly nesvětly skoro nepříčetná. Probíhaly jí hlavou různé záchranné varianty tlačené stresem a strachem jako například Uteč! A už se nikdy nevracej! nebo Schovej se pod postel a nevylízej! či Zavolej realiťákovi a stornuj kupní smlouvu! Nic z toho však situaci neřešilo, a protože Anna byla žena činu, zkroušený postoj a prosebný pohled směrem k Pavlovi zkusila ještě jednou s nabídkou výhodného noclehu zadarmo v domě hrůzy. Pavel svolil.

Pavla doma nikdo nečekal. Byl to starší muž, kterého opustila žena před 5 lety s dětmi, které měla z předchozího vztahu. Spolu děti neměli a Pavla to celou dobu trápilo. Po rozchodu hledal ženu skoro neustále. Chtěl mladší, aby ještě chtěla dítě. Nedařilo se, a tak Pavel propadal do čím dál většího zoufalství a samotářství. Jediný záchytný bod pro něj byla v této, jak sám říkával nudné vesnici, hospoda. A tam se maximálně probírala politika a jídlo. No a před několika lety a teď, při prodeji, tento divnodům.

Anna se zatřásla, když si uvědomila, co provedla. Koupila divnodům se strašidly či duchy, a ještě si tu uloží cizího chlapa. Musela se nadobro zbláznit, říkala si. Ale intuice jí říkala, že i takto je to správně. Správně? Spráááávněěěě? Co na tomto může být správně, bušilo do ní myšlenkové ego. Prostě je to tak. Uklidnila ego i intuici a vlastně i sebe. Nic horšího už se prostě nestane.

Noc byla divoká stejně jako předešlá a v Pavlovi vyvolávala pocit zoufalství. Ve své práci byl vážně dobrý a mnohokrát oceňovaný. Na nejtěžší případy byl vždy povoláván on a nikdy se nestalo, že by někdy vyslovil: „To nejde.“ Skoro celou noc přemýšlel a přeměřoval, přemýšlel a přeměřoval. Až nakonec musel přiznat, že tohle sousto je i na něj příliš velké. Ráno se sešli v jídelně všichni 4 a rozhodnutí Pavla bylo „Musíte zavolat realiťákovi, ať zjistí, co se zde děje nebo vám dá kontakt na původní majitele.“

Anna byla ráda, že nemusela konečně jednou rozhodovat, a tak poslušně zvedla telefon a spustila na realiťáka ironicky: „Dobré ráno, pane Zahrádko, jak jste se vyspal?“ „Děkuji, paní Anno, dobře a vy? Děje se něco?“ „Ano, děje,“ zlostně odpoví. „Nespala jsem už druhou noc a dcery také. Co víte o tomto domu více, než jste mi řekl? Jsou tady duchové? Straší tady? Co se tady děje?“ chrlí na něj otázky jako kanonádu. „Paní Anno, vím jen, že majitelé dost svítili, a to jsme se bavili i u spotřeby energií, že vy určitě budete mít nižší. Víc vážně nevím.“ A dodává: „Chcete se spojit přímo s majiteli?“ „To víte, že chci,“ skoro křičí Anna, protože je přesvědčena, že ví víc, než říká, a rázem jí vysvitlo v mysli jeho zaváhání v řeči při prvním telefonátu.

Dostala kontakt na původní majitele, respektive na majitelku a hned telefonní číslo naťukala do telefonu. Ozvalo se odměřeně: „Prosím, Rottenbergová“. „Dobrý den paní Rottenbergová, koupila jsem dům, ve kterém jste bydlela.“ Na druhé straně zavládlo ticho. „Jste tam?“ ověřuje Anna. „Aaaano, jen jsem nepočítala, že mne budete kontaktovat. Dala jsem výhradní právo v zastupování realitnímu makléři. Co tedy potřebujete?“ „Myslím, že víte, co se v tomto domě děje, a já vás moc prosím, abyste mi to řekla, ať je to, co je to,“ skoro vyhrkla. „Říkala jsem, to nemůže projít jen tak, ale pan Zahrádka tvrdil opak. Že to není nic důležitého, a pokud si lidi nezjistí informace před podpisem smlouvy, tak jsou hloupí. Ale já z toho nemohla spát a jsem ráda, že jste se ozvala tak brzy,“ povídá se značnou úlevou bývalá majitelka domu. „Mohu se za vámi stavit? Vše vám povykládám. Pokračovala již s velkým klidem.“ Klid přenesla i na Annu, která vycítila, že se nejedná patrně o duchy a bude následovat reálné řešení.

Během hodiny sedí spolu v kuchyni a paní Rottenbergová vykládá, jak se dům stavěl a jak se vše řešilo jak finančně, tak technicky. Jak se nastěhovali, a aniž by je někdo viděl, tak po 30 letech i odstěhovali. Když se nastěhovali, měli jejich synové 1, 2 a 3 roky. Byli skoro jako trojčata a jako trojčata se i chovali. Probrečeli zde spoustu nocí a rodiče vše přisuzovali tomu, že dům není dostavěný. Stěhovali se do domu takzvaně na surovo, kdy ani zdi, ani podlahy a ani nábytek ještě nebyly. Měli postele a zbytek prý manžel měl v plánu dovézt a dodělat postupně po nocích, protože přes celý den byl v práci. A když pan Rottenberg začal pracovat po nocích na tvorbě krásného nového obydlí a všude přitom svítil, navnímali toto světlo i jejich synové a najednou začali dobře spát. A tak manžela napadlo, že když ještě nejsou hotové ani zdi, ani podlahy, nainstaluje časové spínače a světla se budou rozsvěcovat a zhasínat podle toho, jak kluci chodili spát.

„Taková hloupost,“ ulevila si bývalá majitelka. „Dodnes toho litujeme a jsme rádi, že jsme se odstěhovali. Když manžel zpočátku usoudil, že potřebuje pomoct, vyrazil do místní hospody za chlapama a přišel zrovna ve chvíli, kdy celá hospoda probírala jejich rodinu a jejich dům a rozčíleně komentovali, že ty divný lidi tady nechtěj a že do té doby tu byl klid a najednou dům, světla a divnost. Byl strašně zdrcený, ale nebyl nikdy tak průbojný, aby tam vyrazil znovu a vše jim vysvětlil. Manžel je moc hodný muž,“ dodala a pokračovala, „manžel se uzavřel na práci a dům. Za tmy odjížděl, za tmy přijížděl, v noci pracoval v domě. Já byla doma s klukama a zajišťovala jim veškeré vzdělání. Manžel to tak chtěl. A tak to taky bylo. A na vše jsme si zvykli. Byl to stereotyp, který nám údajně vyhovoval,“ povzdechla s úlevou, že to konečně někomu řekla.

„A co kluci?“ ptala se Anna, která si nedokázala představit, že toto je možné a že by její dcery toto absolvovaly. „No právě, vždy když jsem manželovi říkala, že by se kluci měli dát do školy, do školky, rozhodně to odmítal s vysvětlením, že se vyhnou stresu, šikaně a všemu podobnému. Souhlasila jsem, znělo to rozumně, ale čas plynul. Kluci měli sami sebe, semknutí jako ty trojčata, a když byli menší, měli mě. Jak však rostli, odcizovali se nejen manželovi, ale i mně, která s nimi byla celé dny. Jednoho dne, když vypadl v celé vesnici proud a v domě byla tma, klukům se narušil systém a řád, nejstarší zoufale zakřičel: „Já v tomhle vězení už nechci být!“ A všem se nějak ulevilo. Kluci byli dospělí, kdykoli mohli odejít, ale z úcty k otci i ke mně, že jsme vše dělali pro ně, mlčeli a snášeli to. A to světlo? Manžel už nikdy nedokázal najít ty senzory. Nepoznačil si, kam je dal, a tak jsme si na to také zvykli.“ Rozplakala se. „Zničili jsme 3 lidské životy, a přitom stačilo tak málo. Mluvit se sousedy a vysvětlit naši situaci. Možná šlo i manžela přesvědčit o tom, že tam zajdeme spolu, že něco uděláme jinak. Neudělala jsem nic.“ Její pláč již nešel zastavit, plakala, až se zajíkala. Anna jí podala kapesník se slovy: „Pusťte to, vyplačte se, v těch slzách je vaše minulost, teď je teď a je to již úplně jinak.“ „Se …. vším … vám …. pomůžeme.“ Pronesla s nádechy mezi slzami. „Chci napravit, co půjde.“ Anna ji objala a uvědomila si, že už má kromě Pavla druhou oporu a byla za to vděčná.  

Živé akce s tvůrčím psaním

Olomouc 26. 4. 2025