Humor je, když se člověk přesto směje

13.2. 2018Alena Vorlíčková3073x0 Komentářů

Humoristickou knížku Hotel se špatnou pověstí Blanky Budínové mi poslala, ještě před jejím vytištěním a vydáním, Daria Harrison, moje známá z Brna. Zhltla jsem ji tenkrát jedním dechem. Když jsem si ji za nějaký čas přečetla znovu, už vytištěnou, pobavila jsem se příběhy z místa, které už v Brně neexistuje, úplně stejně. Začala jsem se zajímat, co je za těmi žertovnými historkami a kdo je jejich autorkou.

A Daria mi s nadšením vyprávěla: „Blanku jsem poznala přes manžela a bylo to okamžité souznění. Blanka učila manžela češtinu a já u ní po nějakém čase začala opakovat němčinu. Zakrátko nás oba seznámila s přáteli z Vietnamu, Číny, USA. Střídala se u ní řada zajímavých lidí. Na Blance je krásné, že má pořád eleganci dob minulých, z dob Čapka a nebo Saturnina, která dává jistotu, že slušný člověk s úrovní je ještě pořád nevyhynulý druh homo sapiens. V jejím životě a životě lidí okolo ní je vždycky něco, co se jen tak každý den nezažije. 🙂

Blanka mě přesvědčila, že i Facebook má šanci dávat člověku z jednoho malého brněnského bytu pocit, že může být součástí celého světa, pokud má s ním něco společného, zajímá se o lidi a inspiruje ostatní. Je to zkratka veselá a vytrvalá povaha, která vždy přidá historku a nebo paradoxní zážitek, kterému se dokáže nadhledem svým vlastním zasmát a ještě pobavit ostatní.“

Sama autorka k napsání této knížky dodává:

„Víte, před lety jsem viděla scénku s Mr. Beanem, možná ji znáte, jak jede ve vlaku, jeho spolucestující čte a řve přitom smíchy. Tenkrát mě napadlo, že bych chtěla takovou knížku také dokázat napsat.“

Ukázka z knihy:

Pokud jsem vůbec kdy byla pyšná na svoje jazykové schopnosti, na recepci jsem rychle zkrotla. Státnice z němčiny je vám zhola k ničemu, stojí-li před vámi host hovořící jen jorubksy, malajámasky nebo aleutským dialektem Beringova ostrova. Znát jazyk , i když světový, vás v takové chvíli nezachrání. Ale domluvit se musíte. Nějak, jakkoliv.

To za mnou jednou přiběhla hospodyňka celá rozčilená.

„Blanko, já ti recepci chvilku pohlídám. Běž nahoru a řekni těm cizincům ve třetím patře, že to nejde, aby si na pokoji vařili slepici. Je to proti požárním předpisům.“

Neběžela jsem. Šourala jsem se do třetího patra jako odsouzenec na popraviště. Ti cizinci byli Korejci. Česky neuměli. Ani nijak jinak. Já jsem korejsky uměla – říct dobrý den. Víc nic. Nevěděla jsem, jak jak se korejsky řekne požární předpis. Ba ani slepice. Co mám dělat?

Zaklepala jsem. Za dveřmi kdosi cosi zavolal. Nevěděla jsem, co to znamená, usoudila jsem však, že mne vyzývají, abych vstoupila, tak jsem to udělala.

O svém životě vypráví spoustu zajímavého:

„Dětství jsem prožila v Košicích a v Písku, v mých patnácti jsme se přestěhovali do Brna. V té době jsem si přála být buď operní pěvkyní a studovala jsem soukromě operní zpěv, nebo žurnalistkou. (Komickou shodou okolností se operním pěvcem stal můj bratr Richard Haan a žurnalistou můj syn, takže se mi moje přání takovou oklikou vyplnilo.) Bohužel mi nebylo umožněno studium, po kterém jsem velmi toužila, vyučila jsem se cukrářkou v brněnském hotelu Grand. Nevynikala jsem pílí, šikovností ani zájmem a pro mě i ty, kteří se se mě snažili do toho řemesla zasvětit, to bylo utrpení. Naštěstí pro sebe i pro případné konzumenty jsem se jako cukrářka nemusela živit. (V knížce Každý bulí nad cibulí jsou moje vlastní zážitky z neblahé doby mého ostudného působení v Grandu a skrývám se tam v postavě kuchařského učně Čendy.) Vzdělání jsem si průběžně doplňovala večerním studiem. Prožila jsem pár vztahových kotrmelců, pracovala jsem hlavně v kanceláři a právě v Královopolské jsem poznala svého báječného manžela Karla Tachovského, brněnského básníka a dramatika, který byl po osmašedesátém vyhozen z rozhlasu a uchytil se ve fabrice jako pomocný dělník. Od dětství jsem milovala knihy a také psala, vyzkoušela jsem si všechno možné, překlady, básně, písňové texty, fejetony, povídky, rozhlasové pořady, scénáře pro televizní pohádky. V tomto směru byl pro mne manžel vynikající učitel, o psaní věděl snad všechno. Bohužel se sametové revoluce nedožil, zemřel na jaře 1989.

O tom, co následovalo, vlastně vypovídá moje knížka. Co tam není, je, že v den, kdy jsem nastoupila do Korsa, nečekaně zemřela moje maminka…

Můj Hotel se špatnou pověstí (mimochodem, ten název mu dala Daria) je napsán v duchu Bierbaumova: Humor je, když se člověk přesto směje. Popud mi dali moji přátelé, jimž se hotelové historky velmi líbily a stále mě naváděli, abych je „hodila na papír“. Jednotlivé příběhy jsem měla léta v šuplíku a nakonec jsem se rozhodla, že svým kamarádům, dokud jsem ještě trochu při smyslech, vyhovím. Přiznám se Vám, že jsem se s rukopisem dost trápila, dokonce jsem s tím chtěla seknout. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem se zpočátku domnívala. Musela jsem příhody literárně přičísnout, dopointovat, sestavit je tak, aby tvořily celistvý příběh, který jde odněkud někam a přitom zachovat charakter vyprávění, moje skutečné já se od knižního ich přece jen trochu liší a já jsem potřebovala zachytit, jak se hlavní postava, protože je nucena přizpůsobit se novému prostředí a době, mění, ale přesto až do konce zůstává svá, dát najevo své názory (třeba na rasismus) a přitom je čtenářům nevnucovat, mít na paměti, že to má být především humoristická knížka.“

Ať si knížku koupíte do vlaku, nebo si nad ní popřemýšlíte trochu víc, určitě vás pobaví svým laskavým humorem, vtipnými a pikantními situacemi.

Dál si můžete ještě přečíst:

Nebyl hodinový, ale dvouhodinový…

Galerie pod Petrovem

Alena Vorlíčková

Psaní ve všech podobách, kreativní texty, články do magazínů, psaní na web, blogování, copywriting, to je moje vášeň. Už několik let mě psaní živí a já se cítím volná a svobodná. Vedu workshopy tvůrčího psaní pro různé věkové skupiny, kurzy copywritingu pro drobné podnikatele, storytellingové dílny. Baví mě inspirovat a vést druhé ke splnění jejich snu, kterým je psaní pro radost, napsání a vydání knihy, tvorba textů podporujících podnikání. Víc se o mně dozvíte na stránce Můj příběh.

Podobné články